pixel

Příspěvky autora

Sex jako imperativ

daisy-3392654_1920

o těch, kdo jej neposlouchají

Manželé po čtyřicítce se vrací ze společnosti a ukládají se ke spánku. Muž se na poslední chvíli před ulehnutím vytratí z pokoje. Dojde do kuchyně a za chvilku se vrací se sklenicí a podává ji ženě. “Co to je?” ptá se manželka zmateně.” “Aspirin, proti Tvé bolesti hlavy.”
“Ale mě nebolí hlava.” “Ha! A mám Tě!”

Zajímalo by mě, jak obecně ženy vnímají tento vtip, jehož variant nejspíš bude kolovat internetem spousta. Co se týče mě, nenáviděla jsem ho a pokusím se popsat proč. Předně je nutné specifikovat, o čem vtip vlastně pojednává – aniž bych kohokoliv podezírala, že ho nepochopil. Není to o zběžném pochopení, je třeba se na vtip podívat do hloubky. Z předpokladu, na kterém vtip funguje, se mi vždy zvedal žaludek, z předpokladu sexu, z kterého se musíme vymlouvat, lhát, abychom se mu vyhnuli, jako by to byla povinnost a měli bychom cítit pocity viny, pokud ji neplníme. A kdo je v tomto případě tím zákonem, který plnění této povinnosti vyžaduje? Muž. Představa, že jsem žena, která se tomuto zákonu podřídí, se mi hnusí. Navíc sex z povinnosti je vlastně paradoxní záležitost, když vzrušení spíše vyvolává něco zakázaného a nepatřičného. Zároveň je ale hodně lidí poháněno vpřed jakýmsi klišé o tom, že partnerský vztah bez sexu dlouho nevydrží, a pojmem „manželské povinnosti“, a tudíž se do sexu v dlouhodobém vztahu třeba podvědomě nutí, aby se vztah nerozpadl, tedy vlastně ze strachu. Něco takového jsem si sama zažila a rada kamarádky, že je nutné se k tomu donutit, že ona to tak dělá, mi nepomohla. Nesnášela jsem sex za to, že mi ničí vztah, který jinak dobře fungoval. Takový postoj mě provázel od puberty a skončil až zážitkem, do kterého mě nikdo nenutil, ba naopak. Stejně ale dál zůstávám člověkem, který by se bez sexu klidně obešel, jakkoli zmizel odpor k němu a vztek.

Samozřejmě jsem v průběhu života zavadila o pojem „asexualita“, ale nikdy jsem nepodnikla žádné kroky k tomu, abych se připojila ke komunitě asexuálů, ani jsem nenavštívila sexuologa, prostě jsem čekala, až to přejde a asi v pětatřiceti to fakt přešlo. Na rozdíl od aromantických asexuálů, kteří nejsou schopní se zamilovat, jsem se zamilovávala až příliš snadno, ale sex mi k tomu nějak nepatřil. Je pochopitelné, že v mých vztazích to byl vždy problém, protože jsem neměla to štěstí, abych narazila na dalšího asexuála. Chvíli jsem si myslela, že jsem na holky, sex s holkou mi přišel přitažlivější, ale většinou jsem se stejně zamilovávala do kluků. Nakonec jsem ráda, že jsem doputovala až k čisté heterosexualitě, protože si nemusím připadat nijak divná.

Podle výpovědi Jany Kunové v dokumentu AsexuaLOVE, který je součástí dokumentárního seriálu České televize Queer (2013-2021), si asexuálové pocitem, že jsou nějak divní, vadní, procházejí vždycky. „Myslela jsem si, že jsem hetero, a že jsem prostě na kluky jako každá holka, a že to prostě přijde, a tak jsem si říkala ‚tak počkám‘, že prostě budu čekat, až to přijde, tak to přijde. A tak jsem čekala a čekala, a teď okolo mě všichni procházeli tou pubertou, to bylo fakt šílený, a já jsem si říkala ‚proč‘?“ popisuje Jana Kunová, která se v současnosti považuje za aromantickou asexuálku a v období, o kterém zde mluví si z tohoto důvodu procházela psychickými problémy. Podobnou situací si procházel Ondřej Beck, který je druhým aktérem dokumentu. Léčil se s depresí, navštívil psychiatra, psychologa i sexuologa, zkoušel různé vztahy, ale nakonec došel ke zjištění, že ho nepřitahuje ani sex, ani vztahy. „Všechno se otevřelo tím, že jsem řekl ‚já budu sám‘. A to bylo něco, jako když potká někdo tu pravou lásku a zažije to obrovské vzplanutí, tak u mě tohle vzplanutí bylo, když jsem si řekl ‚tak já budu sám‘“.

Vědomí, že existují další lidé s podobnou ne-orientací, je určitě něco, co takovým lidem pomůže pocítit, že zapadají. I proto se Jana Kunová a Ondřej Beck rozhodli o tématu mluvit před kamerou. Ondřej Beck kromě dokumentu AsexuaLOVE vystupoval i v diskusním pořadu na DVTV (2021), kde se vyjadřoval i k otázce diskriminace asexuálů. Konstatoval, že asexuálové to mají jednodušší. „Dokonce jsem se ocitl na večírku SPD a tam mi řekli, že mě berou, protože neprovozuji žádné obscénnosti s osobami stejného pohlaví.“ Nemyslí si, že by asexualita potřebovala nějakou zvláštní úpravu legislativy, čímž se asexuálové liší například od homosexuálně orientovaných lidí, kteří chtějí uzavřít sňatek nebo vychovávat děti. Přesto si asexuálové procházejí jistou diskriminací zejména ze strany lékařů, z nichž většina je přesvědčená, že asexualita není právoplatnou sexuální orientací, ale psychickým problémem, který je třeba řešit. Jana Kunová měla to štěstí, že narazila na osvíceného psychologa, který „místo aby začal vymýšlet, jak by ze mě udělal normálního člověka za jakýchkoli podmínek, tak řekl: ‚Tak jste jiná. A vadí vám to?‘ a já říkám: „Vlastně ne, já jenom prostě nemůžu být normální jako ostatní.“

Je nutné zmínit, že asexuál není to samé co samotář. I lidé, kteří se nedokážou zamilovat, můžou toužit po soužití s někým dalším. Jako varianta se ukazuje žít v nějaké formě spolubydlení, jak to řeší například Ondřej Beck. Zároveň existuje spousta asexuálů, kteří touží po životě v páru. „Spousta asexuálů touží po partnerství, chce partnera, a právě si myslí, že když najde asexuálního partnera, tak to bude úplně to nejlepší, protože budete mít stejné sexuální ne-touhy, nebudete mít tenhle problém s partnerem a přitom můžete být spolu,“ říká Jana Kunová. Pokud člověk chce najít asexuálního partnera/partnerku na jistotu a ne metodou pokus-omyl, nejlepším řešením bude nejspíš navštívit nějakou asexuální seznamku, například na webu www.asexual.cz, kde se zároveň může zapojit do diskuze.

Zároveň bych chtěla povzbudit lidi, kteří ještě hledají sebe sama a svou sexuální orientaci, aby nesklouzli k identifikaci s asexuální identitou příliš snadno, protože jakkoli pomůže sounáležitost s komunitou asexuálů, člověk může hledat dál a třeba časem přijde něco jiného, nějaký nový impuls a člověk najednou zjistí, že se mu sexuální život vlastně líbí.

 

Příspěvky autora

Podobné příspěvky

Sex jako imperativ

daisy-3392654_1920

o těch, kdo jej neposlouchají

Manželé po čtyřicítce se vrací ze společnosti a ukládají se ke spánku. Muž se na poslední chvíli před ulehnutím vytratí z pokoje. Dojde do kuchyně a za chvilku se vrací se sklenicí a podává ji ženě. “Co to je?” ptá se manželka zmateně.” “Aspirin, proti Tvé bolesti hlavy.”
“Ale mě nebolí hlava.” “Ha! A mám Tě!”

Zajímalo by mě, jak obecně ženy vnímají tento vtip, jehož variant nejspíš bude kolovat internetem spousta. Co se týče mě, nenáviděla jsem ho a pokusím se popsat proč. Předně je nutné specifikovat, o čem vtip vlastně pojednává – aniž bych kohokoliv podezírala, že ho nepochopil. Není to o zběžném pochopení, je třeba se na vtip podívat do hloubky. Z předpokladu, na kterém vtip funguje, se mi vždy zvedal žaludek, z předpokladu sexu, z kterého se musíme vymlouvat, lhát, abychom se mu vyhnuli, jako by to byla povinnost a měli bychom cítit pocity viny, pokud ji neplníme. A kdo je v tomto případě tím zákonem, který plnění této povinnosti vyžaduje? Muž. Představa, že jsem žena, která se tomuto zákonu podřídí, se mi hnusí. Navíc sex z povinnosti je vlastně paradoxní záležitost, když vzrušení spíše vyvolává něco zakázaného a nepatřičného. Zároveň je ale hodně lidí poháněno vpřed jakýmsi klišé o tom, že partnerský vztah bez sexu dlouho nevydrží, a pojmem „manželské povinnosti“, a tudíž se do sexu v dlouhodobém vztahu třeba podvědomě nutí, aby se vztah nerozpadl, tedy vlastně ze strachu. Něco takového jsem si sama zažila a rada kamarádky, že je nutné se k tomu donutit, že ona to tak dělá, mi nepomohla. Nesnášela jsem sex za to, že mi ničí vztah, který jinak dobře fungoval. Takový postoj mě provázel od puberty a skončil až zážitkem, do kterého mě nikdo nenutil, ba naopak. Stejně ale dál zůstávám člověkem, který by se bez sexu klidně obešel, jakkoli zmizel odpor k němu a vztek.

Samozřejmě jsem v průběhu života zavadila o pojem „asexualita“, ale nikdy jsem nepodnikla žádné kroky k tomu, abych se připojila ke komunitě asexuálů, ani jsem nenavštívila sexuologa, prostě jsem čekala, až to přejde a asi v pětatřiceti to fakt přešlo. Na rozdíl od aromantických asexuálů, kteří nejsou schopní se zamilovat, jsem se zamilovávala až příliš snadno, ale sex mi k tomu nějak nepatřil. Je pochopitelné, že v mých vztazích to byl vždy problém, protože jsem neměla to štěstí, abych narazila na dalšího asexuála. Chvíli jsem si myslela, že jsem na holky, sex s holkou mi přišel přitažlivější, ale většinou jsem se stejně zamilovávala do kluků. Nakonec jsem ráda, že jsem doputovala až k čisté heterosexualitě, protože si nemusím připadat nijak divná.

Podle výpovědi Jany Kunové v dokumentu AsexuaLOVE, který je součástí dokumentárního seriálu České televize Queer (2013-2021), si asexuálové pocitem, že jsou nějak divní, vadní, procházejí vždycky. „Myslela jsem si, že jsem hetero, a že jsem prostě na kluky jako každá holka, a že to prostě přijde, a tak jsem si říkala ‚tak počkám‘, že prostě budu čekat, až to přijde, tak to přijde. A tak jsem čekala a čekala, a teď okolo mě všichni procházeli tou pubertou, to bylo fakt šílený, a já jsem si říkala ‚proč‘?“ popisuje Jana Kunová, která se v současnosti považuje za aromantickou asexuálku a v období, o kterém zde mluví si z tohoto důvodu procházela psychickými problémy. Podobnou situací si procházel Ondřej Beck, který je druhým aktérem dokumentu. Léčil se s depresí, navštívil psychiatra, psychologa i sexuologa, zkoušel různé vztahy, ale nakonec došel ke zjištění, že ho nepřitahuje ani sex, ani vztahy. „Všechno se otevřelo tím, že jsem řekl ‚já budu sám‘. A to bylo něco, jako když potká někdo tu pravou lásku a zažije to obrovské vzplanutí, tak u mě tohle vzplanutí bylo, když jsem si řekl ‚tak já budu sám‘“.

Vědomí, že existují další lidé s podobnou ne-orientací, je určitě něco, co takovým lidem pomůže pocítit, že zapadají. I proto se Jana Kunová a Ondřej Beck rozhodli o tématu mluvit před kamerou. Ondřej Beck kromě dokumentu AsexuaLOVE vystupoval i v diskusním pořadu na DVTV (2021), kde se vyjadřoval i k otázce diskriminace asexuálů. Konstatoval, že asexuálové to mají jednodušší. „Dokonce jsem se ocitl na večírku SPD a tam mi řekli, že mě berou, protože neprovozuji žádné obscénnosti s osobami stejného pohlaví.“ Nemyslí si, že by asexualita potřebovala nějakou zvláštní úpravu legislativy, čímž se asexuálové liší například od homosexuálně orientovaných lidí, kteří chtějí uzavřít sňatek nebo vychovávat děti. Přesto si asexuálové procházejí jistou diskriminací zejména ze strany lékařů, z nichž většina je přesvědčená, že asexualita není právoplatnou sexuální orientací, ale psychickým problémem, který je třeba řešit. Jana Kunová měla to štěstí, že narazila na osvíceného psychologa, který „místo aby začal vymýšlet, jak by ze mě udělal normálního člověka za jakýchkoli podmínek, tak řekl: ‚Tak jste jiná. A vadí vám to?‘ a já říkám: „Vlastně ne, já jenom prostě nemůžu být normální jako ostatní.“

Je nutné zmínit, že asexuál není to samé co samotář. I lidé, kteří se nedokážou zamilovat, můžou toužit po soužití s někým dalším. Jako varianta se ukazuje žít v nějaké formě spolubydlení, jak to řeší například Ondřej Beck. Zároveň existuje spousta asexuálů, kteří touží po životě v páru. „Spousta asexuálů touží po partnerství, chce partnera, a právě si myslí, že když najde asexuálního partnera, tak to bude úplně to nejlepší, protože budete mít stejné sexuální ne-touhy, nebudete mít tenhle problém s partnerem a přitom můžete být spolu,“ říká Jana Kunová. Pokud člověk chce najít asexuálního partnera/partnerku na jistotu a ne metodou pokus-omyl, nejlepším řešením bude nejspíš navštívit nějakou asexuální seznamku, například na webu www.asexual.cz, kde se zároveň může zapojit do diskuze.

Zároveň bych chtěla povzbudit lidi, kteří ještě hledají sebe sama a svou sexuální orientaci, aby nesklouzli k identifikaci s asexuální identitou příliš snadno, protože jakkoli pomůže sounáležitost s komunitou asexuálů, člověk může hledat dál a třeba časem přijde něco jiného, nějaký nový impuls a člověk najednou zjistí, že se mu sexuální život vlastně líbí.

 

Kateřina

Je šéfredaktorka webu Právo na intimitu v rámci organizace Dobré místo, kde zároveň spoluvede Filosofickou dílnu a podílí se na tvorbě časopisu Na scestí a webu www.offtheroad.cz. V minulosti pracovala jako peer konzultant a peer mentor. Vystudovala obor anglistika-amerikanistika na FFUK, což byl jeden z milníků na její cestě k zotavení. Žije s přítelem v uskupení, kterému říkají „doubles“, což je termín vycházející z pojmu „singles“ a opírající se o teorii svobody ve vztahu a žití na hromádce. Zatím se tento jejich nový koncept nachází ve stádiu teorie, ale přesto jim poskytuje větší bezpečí myšlenka, že různé zamilovanosti, kterými oba trpí, neohrozí jejich domov.

Příspěvky autora

Podobné příspěvky