Vzpomínka, která je živá dosud. Roztřesená si obouvám boty, nemám ani čas je zapnout. Vyběhnu v noční košili do mrazivé noci a zvoním u sousedů o pomoc. Už je to mnoho let, kdy jsem přežila závažný útok svého bývalého přítele. Měla jsem to štěstí, že jsem týden po incidentu nastoupila na terapii na psychoterapeutické oddělení. Za pomocí imaginací jsem v terapii pracovala na tom, aby zmizely mé noční můry, aby zmizely flashbacky a úzkosti. Skutečně jsem dospěla k vytouženému cíli a z terapeutického oddělení jsem odjížděla nadšená, s ohromnou vůlí žít a s nadějí do budoucna. Musela jsem se ovšem ještě vypořádat s jedním problémem, a tím byly dopady napadení na můj intimní život. Jsem BDSM pozitivní. Subinka. Nevěděla jsem, jak budu dál pokračovat v životě se svou orientací, když se mé trauma týkalo fyzického násilí a moci někoho nade mnou. Moc jsem však toužila dál objevovat a rozvíjet svou sexualitu, a proto jsem se také našla v BDSM komunitě a začala chodit do klubu Ateliér. Mé první zkušenosti po napadení byly otřesné. Seděla jsem v horní místnosti, kde se konala shibari show. Rigger uchopil jednu dívku kolem krku a já se začala třást a musela jsem odejít. Doteď si živě pamatuji, jak jsem byla otřesená, dokonce jsem necítila nohy. Projevy traumatu mohou být různé, ale velmi záleží na tom, zda prostředí, ve kterém se objeví, je pro člověka bezpečné. A v tom jsem v BDSM komunitě měla velké štěstí. Kamarád mě uklidňoval, jiná známá mě odvedla do prázdné místnosti, kde si se mnou povídala o tom, co se mi stalo. Díky podobným reakcím okolí jsem se začala uklidňovat a moje příznaky slábly. Tehdejší přítel mě začal postupně traumatickém zkušenostem vystavovat. I s ním bylo velmi důležité, že jsem se cítila v bezpečí. Když mě uchopil kolem krku poprvé, vyvolalo to ve mně silné úzkosti, ale u kávy a povídání se můj stav velmi rychle zlepšil. Potřebovala jsem na sebe nespěchat a pohybovat se pomalými kroky. Potřebovala jsem, aby na mě nespěchali ani druzí. Potřebovala jsem podporující prostředí a podpůrnou psychoterapii, abych se mohla posouvat dál. A nakonec jsem se uzdravila. Nyní mohu říct, že necítím žádné následky fyzického napadení. Chycení pod krkem je mi teď moc příjemné. Nedělám si nic z toho, když mě přítel za trest praští přes zadek. Přála bych každému, kdo se vyrovnává s následky traumatu, aby byl obklopen tak bezpečným a podporujícím prostředím jako jsem mohla zažít já.
