Vstupuji do smíšeného lesa se smíšenými pocity. Vybil se mi telefon, takže nemám možnost navigace. Hned u kraje lesa upoutá moji pozornost rozložitý, nádherný starý dub. Na chvíli se zastavím tak zaujatá jeho krásou, že zapomenu na to, že se mi třesou ruce. Ruce v krajkových černých rukavicích, které mi končí až u ramen. Musela jsem myslet na dresscode. Večerní slunce osvětluje větve stromů, které se pomalu pohupují ve větru. Tady se cítím jako doma, splývám s korunami stromů a uvnitř se roztékám, směsice krve a lávy, elektrických výbojů.

Postupuji úzkou pěšinou a doufám, že jdu správně. Krk mi lemuje sametový, černý obojek, který jsem si měla nasadit. Obojek a dva copy, snad jsem udělala všechno správně. Přede mnou se rozprostírá mýtina lemovaná duby a břízami, hustá tráva ideální k posezení. Na to ale nemám čas. Pořád jsem vnitřně rozklepaná. Vždyť je to poprvé. Přejdu přes mýtinu, pokračuji stále užší pěšinou a po chvíli si všimnu rozcestí. Jsem ztracená navenek i uvnitř, pomyslím si. Slza se prodere přes řasy až na tvář, následovaná několika dalšími. Měla jsem si sbalit věci, ale to jsem neudělala. Ztracená stojím před propastí, přes kterou vede úzká lávka. Ale ve skutečnosti to není propast, je to jenom rozcestí, připomínám si a dívám se na cestu před sebou.

Utéct před známým do neznáma? Utéct z jednoho násilí do druhého? Ale vždyť tam je to jiné, musí to být jiné, připomínám si a snažím se rozchodit mobil. Ale co když nezapadnu? Myšlenka mě na chvíli pohltí a způsobí, že se ještě víc roztřesu. Ještě než se rozmyslím, kudy jít dál, se ozve moje bolavá noha. Vzpomínky mnou procházejí od hlavy po konečky prstů, jeho ruce na mém krku, jeho síla, kterou se mnou házel, boty, které jsem si rychle obula a nezapnula, když jsem v pyžamu vyběhla do mrazivé noci. Mrazivá noc, mrazení v celém těle, mrazivá duše. Cizinec, kterého jsem potkala, cizinec, který mě vzal do svého domu, půjčil mi oblečení, zavolal policii. Policie, která nic neudělala.

Zbraň v jeho ruce. Stop. Teď jako bych se vrhala do náruče toho cizince, co když mě jenom využívá, co když využívá mé zranitelnosti? Co se vůbec v domě v lesích děje?

Ztrácím kromě orientace soudnost, už nevím, jestli jsem blázen, když tam utíkám, nevím, jestli bych byla blázen, kdybych zůstala. Zůstávám na místě, a přesto jako bych běžela, zadýchaná, unavená, bolavá. Vyberu si jednu z cest a pokračuji dál, pomněnky poseté všude v trávě dokážou na chvíli odklonit moji pozornost. Přes stromy nevidím, zda budova není už nablízku, do hlubokého lesa už ani nedosáhnou sluneční paprsky nehledě na to, jak moc se mohou natahovat. Natahuji se i já, ležím na dně oceánu a natahuji ruku, volám z hlubin, ale nikdo mě neuslyší. Chci vůbec být zachráněna? Už pochybuji o tom, že jdu správně, mobil jsem nerozchodila a jen matně vzpomínám na instrukce od toho cizince. Noha mě bolí čím dál víc, už nemůžu, udělám ještě pár kroků a sesunu se k zemi. Nevím, jak dlouho ležím, zavírají se mi oči, už nejsem ani roztřesená, už nejsem nejistá, jen odevzdaná. Možná i na chvíli usnu. Probudí mě hlas: „Eri! Eri!“ Slyším poblíž kroky. „Tady… Jsem,“ snažím se zakřičet, ale můj hlas je slabý.

Po pár minutách ho uvidím, jak se nade mnou sklání. „Můžeš vstát?“ Podává mi ruku. Snažím se, ale neudržím se na nohou.

O pár desítek minut ležím na červeném gauči v rohu místnosti s čajem v ruce. Všichni se se mnou postupně seznamují. Motá se mi hlava a mám pocit, jako by to se mnou houpalo. Místnost je prostorná a vzdušná, vypadá vlastně téměř jako normální hospoda. Obrazy na stěnách však naznačují, že se o zcela normální restauraci nejedná. Svázaná dívka, dívka s roubíkem v ústech a další podobná témata. Lidí v místnosti není mnoho, nade mnou se sklánějí čtyři a dalších několik se baví u stolu vedle.

„Já jsem Eri,“ hlesnu tiše. Lidem kolem mě bude mezi dvacítkou a třicítkou, dvě ženy jsou oblečené do latexových šatů a jedna z nich je výrazně goticky nalíčená.

„Jak se cítíš?“ doléhá ke mně vlídný hlas cizince jménem Daniel.

„No… Jako Alenka v říši divů.“ Ostatní se zasmějí.

„A co jinak děláš, Alenko?“ zeptá se mladý muž v obleku koně.

„Studuju. Psychologii. Jsem v prvním ročníku. Už za dva dny mě čeká zkouškový.“

Mladý muž se podívá na ženu vedle. „Vidíš, Liz, tady máme expertku na psychologii.“

„Já se hlásím na psychologii,“ řekne Liz, „po deseti letech chci změnit obor. Už jsem přečetla takový štos tlustých knih.“

„Vidíš, Eri, budeš si mít s lidmi tady co říct,“ prohodí Daniel.

„Ale teď necháme Eri trochu odpočinout, děcka. Než jí to tady všechno ukážeme.“

Za tu krátkou dobu ve mně ti lidi vzbudili úsměv. Intuitivně mám z té společnosti dobrý pocit, cítím se tu bezpečně. Všechny obavy se nyní rozplynuly. Možná tohle nakonec bude můj domov. Možná to bude můj underground.