Co mají společného všechny historické osobnosti od počátku věků?
Všehoschopný Muammar Kaddáfí se stal šéfem Libye v září roku 1969. Toužil spíš po revoluci a moci ve svých rukou než po lásce. Sice byl jen plukovník, ale i letec, patřící tedy k nejuctívanějším vojákům. Pod jeho velení patřilo i velké ropné bohatství státu. To bylo objeveno pouze před deseti lety, než se ujal moci, takže měl kde prodávat a dostat podporu. Brzy totiž vyšlo najevo, že kdo vlastní ropné bohatství, tomu se podaří obrátit k sobě přízeň zahraničních partnerů, i když může působit dojmem, že viditelně pochází z hrubého beduínského stanu. Takže se ropa měnila v platidlo, se kterým přicházely i ženy.
První manželství Muammara Kaddáfího bylo zorganizováno rodiči. Rozpadlo se ale hned po půl roce svého trvání. O rok později mladý a fešný plukovník podnikl svou takzvanou zelenou revoluci, ale podobně tak si i vybral ženu, která s ním v dobrém i ve zlém zůstala až do konce jeho života. Safia Farkaš tehdy pracovala jako zdravotní sestra v nemocnici, kde se Kaddáfí léčil se zánětem slepého střeva. Během společného života mu manželka porodila celých sedm dětí. Údajně ještě další dvě adoptoval. Jednalo se tedy o hodně početnou rodinu, na kterou byl plukovník příslovečně pyšný. Jediná žena ale asi nemohla muži, který se postupně stal diktátorem, stačit. Navíc se zdálo, že čím více postupovala léta, tím více u něj narůstala touha po sexu.
Od začátku osmdesátých let diktátora provázela osobní garda, složená z pečlivě vybraných mladých žen. Bohatě vyzbrojené ženy západní novináři nazývali Amazonkami nebo Jeptiškami revoluce. Skutečně prošly velice kvalitním vojenským výcvikem, přesto ostatní předpokládali, že Kaddáfímu hlavně vytváří image – vždy měl smysl pro divadlo. Takový doprovod působil na obyčejné lidi, kteří věřili v zelenou revoluci. Šéf revoluce jim navíc tvrdil, že všechny mladé ženy z jeho doprovodu jsou panny. Ve stavu neposkvrněnosti měly zůstat po celou dobu náročné služby. Kaddáfí jim sám předepsal zvláštní kodex oblékání, a dokonce i líčení, aby přes veškeré vojenské zaměření vypadaly co nejpřitažlivěji. Zavázal je k tomu, aby byly hrdé na svou službu a skutečně jim důvěřoval víc, než mužům obecně.
Po roce 2000 se Kaddáfí začal bát o své dosud dobré zdraví. Proto do svých služeb povolal skupinu zdravotních sester z Ukrajiny, které si osobně vybíral při oficiální návštěvě tohoto slovanského státu. Tyto pracovnice pro něj plakaly nejhlasitěji, když ho v roce 2011 zabili povstalci. Vlastně pro něj ani nenašly křivého výrazu. „Opustil nás dobrý, skutečně spravedlivý a velmi moudrý člověk,“ vyjádřila se jedna z nich, Oksana Balynská, zároveň s tím, že práce zdravotní sestry ve službách Kaddáfího byla na poměry velice kvalitně placená a obdobná nabídka na rodné Ukrajině by se jí nikdy nemohla rovnat. Ona i její kolegyně prý měly s tím, kdo byl pro jiné diktátorem, přátelský až rodinný vztah a nebály se oslovovat ho „tatínku“.
Po smrti Kaddáfího se nicméně začaly ozývat hlasy, které už tak prodchnuté nostalgickým přístupem nebyly. Mnohé mladé ženy z gardy Amazonek se svěřily nejen psychologům, že je vůdce zelené revoluce opakovaně nutil k intimním hrátkám, nebo je přímo vložil do rukou sexuálně zvrhlých vysokých hodnostářů nebo je věnoval svým synům. Vždyť některé z nich ani do gardy nevstoupily dobrovolně, ale dostaly se do ní skrze práci tajné policie, která je už dopředu vybírala. Během několika dnů tajná policie takto označenou nebožačku unesla a zkontrolovala, jestli nemá žádnou sexuálně přenosnou nemoc. Také je nutili po mnoho hodin sledovat pornografické filmy. Diktátor je později často znásilňoval a nechal je uvést do svého harému plného stovek sexuálních otrokyň.
Nejsilněji přitom na novináře ze světa zapůsobilo vyprávění nezletilé dívky jménem Soraja. Tu diktátorovi spolupracovníci unesli přímo ze školní výuky v době, kdy jí bylo pouhých čtrnáct let. Kaddáfí jí prý potom po sedm let měl umístěnu ve sklepích vlastního paláce a opakovaně ji znásilňoval. Během ukájení svých choutek kouřil nejen hašiš, ale také sledoval pornografické snímky. Mladičká Soraja přitom nebyla podle všeho jediná, kterou potkal podobný osud. Podle už poměrně demokratických libyjských vyšetřovatelů si stárnoucí Kaddáfí při návštěvách škol nejednou vybíral budoucí oběti vlastních sexuálních choutek. Pokud tedy diktátor kterousi dívku pohladil po vlasech, muži z tajných služeb věděli, že ji mají později unést. Když ho časem některá přestala zajímat, nechal ji svými pohůnky někde ve křoví, ale i na veřejném místě, aby se obyčejní obyvatelé lekli, jak je výrazně zbitá a poraněná. Kaddáfí někdy nechal zlikvidovat celé rodiny, jak později ukázal dokument BBC.
Různé případy úchylných hrátek se v současnosti mapují velmi špatně, protože v libyjské společnosti, která je přese všechno hodně konzervativní, je znásilněná dívka stigmatizovaná a nese hanbu, která se přenáší i na celou její rodinu. Aby se tedy v budoucnosti mohla výhodně provdat, její rodiče se snaží její děsivou minulost udržet pod pokličkou. Mladá Soraja tak byla v tomto ohledu velice odvážnou ženou, která později dokonce vydala vlastní příběh jako knížku. Demokratický svět se skrze to dozvěděl, že Muammar Kaddáfí nebyl jen divadelníkem ve výstřední roli, ale také zvrhlíkem bez morálních zábran.
Annick Cojeanová, francouzská novinářka ve své knížce Oběti z Kaddáfího harému ukázala, že podobný postup byl vlastně systémový a diktátorovi umožňoval udržovat obyčejné lidi v mlčení. Informace odhalují na 294 stránkách celý diktátorův aparát, který udržoval lidi v hrůze a strachu, což nás může šokovat ještě v současnosti. Mnohá fakta jsou už dnes docela známá. Kaddáfí k zastrašování užíval taky kruté mučení, vraždění a pronásledování. Prostě vydíral libyjské ženy, jejich manžele, diplomaty a důstojníky pomocí sexu a znásilňování. Na obžalobu či zveřejnění faktů nebylo ani pomyšlení. Obětem samým a jejich rodinným příslušníkům by to vyneslo krutý trest, klidně i smrt od Kaddáfího pochopů. Všichni se vlastně stali komplici a loutkami v rukou režimu. Kaddáfí sám musel být i psychicky narušený, ale diktátoři se většinou nenechají léčit. Snad demokracie umožní, aby se nic podobného neopakovalo nejen v Libyi.
