Skip to content
Menu

touhy, byt

stones-3364324_1920

 

Okna utěsnily žaluzie

barvy mléka, z části průhledné, tekuté sny

zavřu se zde a vše bude jinak“ 

byt zvětralý osamělostí, podlahy

do kterých smutek vyhloubil díry

žaluzie se přiškvařily ke sklu

iluze otevřely žíly a vpustily do všech místností jaro,

rozestlaly a prostřely stůl,

                — na něm všechna okna skříní, oči topení

čekají 

  1. kuchyň

 

už na prahu bytu poznáme, co se dnes vaří

jsou vůně, kterým dáváme přednost

na talířích a tácech rozprostřené plátky; těla, na sporáku stopy po smažení,

                                                                                      mají ještě teplou kůži,

když se mě dotýkají

rozplétají šaty, svlékají vlasy

vyzvednou mé tělo na stůl

mezi příbory, nožem krájím vzdechy,

ozvěny mezi nohama

 

      Zatéká do kredence, stěny jsou vlhké a loupou se,

nevidím, přes podpatky

                 — rozdírají opěradlo židle

a smích

na který se dívám ze stropu – 

(nevím čí je

nevím čí jsme

ale jen teď vím, že jsme ještě naživu) 

  1. ložnice

I. 

stiskněte vypínač

aby se zapnula světla uvnitř nás;

je zde jako ve dne a přesto v rozích se choulí noční motýli

stejně jako naše světla, protínají se ve všech bodech

a vidím záhyby tvé duše

 

pomalu

zrak přestává bolet, oči přivykají,

už nemáš ani tělo

jen něhu rozestlanou místo prostěradel

 

držíš mou hlavu a já se nebráním

je jako měsíc opěrný bod noční oblohy

necítím tíhu, provazy mezi žebry

necítím pokoj

 

II. 

díváme se z postele na hvězdy – strop zprůhledněl

a na nebi dnes už nevisí tajemství, vše je jasné, noční motýli se stěhují z koutů ložnice

 

jako bych cítila všechny barvy mezi prsty,

jako bych slyšela

všechny světy najednou 

stačí zatáhnout žaluzie

svědomí

nechat přízraky vstoupit do těla

 

byt by se proměnil

v předsíni tvé boty, kabát a jinovatka z venku,

víc by se sem nedostalo

 

pustil bys mne do kuchyně;

dveře od ložnice nechal zamčené

 

 

persona, hadi

I.

v mezilesí kde jsou rozprostřené hadí kůže,
všude, kam dohlédneme, tvoří kůru stromů,
jako by protkávaly listy
v každé žilnatině rozpustily jedové žlázy

podáváme si ruce
jako bychom chtěli spojit aspoň to, co dokážeme nahmatat
od hlavy po břicho jsem srostlá s korunou stromu – její hadi mají velké oči
zelenou kůži
a někdy promluví

a od břicha k nohám srůstám se zemí, v ní se točí hadi
zavírají mi oči a pak slyším barvy
cítím tvoje oči které zežloutly a propalují mi kůži

uprostřed těla cítím; udělat krok,
myslíš?
cítíš?
jen jeden stačí, aby se les proměnil, svlékl se ze všech kůží
a oči a jazyky se skryly

II.

ale ty říkáš nehýbej se
stačí krok vzůru nebo dolů pod zem, na tom nezáleží,
jen se nepouštěj

hadí těla začínají u kořenů
a končí tam kam nedohlédneš
ale ty jsi všechno
z konečků prstů ti stékají blesky
uvnitř žhneš
uvnitř ti koluje žilnatina
a mraky
a všechny barvy které vykašlává obloha

mlčím, přesto slyšíš
neunesu je

 

Příspěvky autora

Podobné příspěvky

touhy, byt

stones-3364324_1920

 

Okna utěsnily žaluzie

barvy mléka, z části průhledné, tekuté sny

zavřu se zde a vše bude jinak“ 

byt zvětralý osamělostí, podlahy

do kterých smutek vyhloubil díry

žaluzie se přiškvařily ke sklu

iluze otevřely žíly a vpustily do všech místností jaro,

rozestlaly a prostřely stůl,

                — na něm všechna okna skříní, oči topení

čekají 

  1. kuchyň

 

už na prahu bytu poznáme, co se dnes vaří

jsou vůně, kterým dáváme přednost

na talířích a tácech rozprostřené plátky; těla, na sporáku stopy po smažení,

                                                                                      mají ještě teplou kůži,

když se mě dotýkají

rozplétají šaty, svlékají vlasy

vyzvednou mé tělo na stůl

mezi příbory, nožem krájím vzdechy,

ozvěny mezi nohama

 

      Zatéká do kredence, stěny jsou vlhké a loupou se,

nevidím, přes podpatky

                 — rozdírají opěradlo židle

a smích

na který se dívám ze stropu – 

(nevím čí je

nevím čí jsme

ale jen teď vím, že jsme ještě naživu) 

  1. ložnice

I. 

stiskněte vypínač

aby se zapnula světla uvnitř nás;

je zde jako ve dne a přesto v rozích se choulí noční motýli

stejně jako naše světla, protínají se ve všech bodech

a vidím záhyby tvé duše

 

pomalu

zrak přestává bolet, oči přivykají,

už nemáš ani tělo

jen něhu rozestlanou místo prostěradel

 

držíš mou hlavu a já se nebráním

je jako měsíc opěrný bod noční oblohy

necítím tíhu, provazy mezi žebry

necítím pokoj

 

II. 

díváme se z postele na hvězdy – strop zprůhledněl

a na nebi dnes už nevisí tajemství, vše je jasné, noční motýli se stěhují z koutů ložnice

 

jako bych cítila všechny barvy mezi prsty,

jako bych slyšela

všechny světy najednou 

stačí zatáhnout žaluzie

svědomí

nechat přízraky vstoupit do těla

 

byt by se proměnil

v předsíni tvé boty, kabát a jinovatka z venku,

víc by se sem nedostalo

 

pustil bys mne do kuchyně;

dveře od ložnice nechal zamčené

 

 

persona, hadi

I.

v mezilesí kde jsou rozprostřené hadí kůže,
všude, kam dohlédneme, tvoří kůru stromů,
jako by protkávaly listy
v každé žilnatině rozpustily jedové žlázy

podáváme si ruce
jako bychom chtěli spojit aspoň to, co dokážeme nahmatat
od hlavy po břicho jsem srostlá s korunou stromu – její hadi mají velké oči
zelenou kůži
a někdy promluví

a od břicha k nohám srůstám se zemí, v ní se točí hadi
zavírají mi oči a pak slyším barvy
cítím tvoje oči které zežloutly a propalují mi kůži

uprostřed těla cítím; udělat krok,
myslíš?
cítíš?
jen jeden stačí, aby se les proměnil, svlékl se ze všech kůží
a oči a jazyky se skryly

II.

ale ty říkáš nehýbej se
stačí krok vzůru nebo dolů pod zem, na tom nezáleží,
jen se nepouštěj

hadí těla začínají u kořenů
a končí tam kam nedohlédneš
ale ty jsi všechno
z konečků prstů ti stékají blesky
uvnitř žhneš
uvnitř ti koluje žilnatina
a mraky
a všechny barvy které vykašlává obloha

mlčím, přesto slyšíš
neunesu je

 

Eri

Autorka Eri na webu Právo na intimitu