Maska z ledu srostla ti s obličejem. Řekni si jí o útěchu. Vyprávěj jí o veškerých snech bez hnízd, o rtech směřujících do ztracena Maska ti srostla i s očima, Neuvidíš mě, nevíš, kolik toho nesu Sněženky, trní růže a zahradu, kde schovávám tolik nových očí, tolik cest potažených kůží, tolik příběhů, které neuslyšíš. Dala […]

protiklady se přitahují, ale bolí neprobudím tě pro tebe život je nemoc a pro mě je nemoc chybění nepojmeš mě, a tak doufám, že oči mají více místností hranice mezi prázdnem a hlubinami je tenká

zpod modřin, naražených kostí prosvítám nejde zavřit oči a hltám nové ráno

Sedíme ve tmě u ohně a hvězdy nám padají do dlaní. Kreslím jimi po zemi, která se rozsvěcí. Najednou vidím, máš je i v očích. A v těch mých žhnou plameny.  

…  Okna utěsnily žaluzie barvy mléka, z části průhledné, tekuté sny „zavřu se zde a vše bude jinak“  byt zvětralý osamělostí, podlahy do kterých smutek vyhloubil díry žaluzie se přiškvařily ke sklu iluze otevřely žíly a vpustily do všech místností jaro, rozestlaly a prostřely stůl,                 — na něm všechna okna skříní, oči topení čekají 

napustili mě zimnicí, nohy drkotaly jako zuby vší silou se snažily udržet kusy látky pod chodidly měly se lepit, měly držet dokud práh nevysál lepkavost a nevsunul trhliny, které prokousávájí vše stálé, vše staré, vše co jsem už dávno chtěla vyhodit a neměla odvahu …

…  tělo pokryto modřinami ze včerejší tmy i když by měla blednout i když je včerejší jsou stále stejně tmavé