V hlavě mi pořád běží, že se na konci svých dnů ocitnu na ulici.

Onehdy jsem šel do banky něco si tam vložit, a když jsem už odcházel, byl tam najednou ten žebrák. Nic jsem mu nedal a jeden ze zaměstnanců banky přispěchal na pomoc mému pocitu vlastní hodnoty, když mi řekl, že tomu muži nabízel, aby za nějaké peníze zametl prostor před bankou, ale on to odmítl. Takový to byl vagabund, líný totálně!

Poděkoval jsem mu a šel dál. Ale pak cosi jako Ježíš promlouvalo v mé mysli: Proč jsi mu nic nedal? Tolik se bojíš, že skončíš jako on, a nic mu nedáš?

Hlas se stal příkazem a já se otočil, abych našel toho žebráka. Nikde ale nebyl. A tak jsem si tím zas jen zvýšil karmickou zátěž.

Co by měl člověk dělat proto, aby si zasloužil jídlo, které jí?

Na to jsem myslíval už v dobách svého dospívání, nebo spíš, jak by se domníval nějaký psychoanalytik, už mnohem dřív.

Na střední škole jsem byl nesmírně rád, že patřím ke střední třídě a že mám rodiče, kteří mě netrestají. Viděl jsem ale hloubku utrpení, spolužáci se měli víc k světu, co bych tak asi řekl Bohu, že pro něj dělám dobrého výměnou za mou každodenní porci rýže a fazolí?

A tak to jde dál. Nepracuju. Přinejmenším ne tak jako většina lidí, od sedmi do pěti. Jen občas píšu tyhle texty.

Tehdy jsem zašel do parku. Mám parky rád. Stromy, zvířata, to propojení s přírodou, které mi přináší určitou moudrost a umožňuje mi uniknout před běžnými starostmi.

Cítil jsem se tam jako součást vesmíru. A právě ten pocit sounáležitosti mi dodal důvěru, že neumřu hlady.

Jídlo mi ale neměly zajistit lidské zákony, nýbrž působení čehosi božského.

Proč pořád tak zdůrazňovat práci?

Vždyť mohu sloužit pánu bohu i jinak.

A přišlo mi na mysl slovo ahimsa. Přemítal jsem o následující věci. Co kdybych překročil řeku života tak, abych co nejméně rozčeřil její vody? Snad právě to bych mohl udělat. A možná už jsem to dělal.

Čím méně násilí způsobíš, tím víc získáš kosmické energie.

Vzpomínal jsem na skupiny lidí se schizofrenií, se kterými jsem se každý týden setkával v parku. V těch skupinách jsem se o to snažil. Vyptávat se jich co nejmíň a dát jim pocítit sílu jejich vlastní vůle.

A pak mě napadlo: co když také oni se cítí všemi zapomenuti? A až do konce svých dnů nebudou schopni zamést chodník před bankou.

Možná si mě oblíbili z toho důvodu, že jsem působil jako někdo, kdo se s nimi bude dělit o jídlo.

Vzpomněl jsem si na psychology. Všechno se v jejich myslích točí kolem sexu. Podle nich jsou všichni lidé mé krevní skupiny latentními homosexuály. Má krevní skupina je skupinou těch ubožáků, kterým se nepodařilo překonat útlak ze strany otce a otevřeně se prohlásit za gaye.

Ale pak jsem si vzpomněl na toho člověka před bankou. Byl tam kvůli špatně zvládnutému Oidipovskému komplexu?

To mi nepřišlo zrovna pravděpodobné.

A napadlo mě mystické vysvětlení: život na ulici je nesnesitelný, ale možná ti lidé spatřují ve svém utrpení Boha.

A spojil jsem si to s těmi svými skupinami. I když jsme se už znali spoustu let, stále jsme nevěděli nic o našich sexuálních preferencích.

Naproti tomu jsme věděli, že každý z nás hledá útěchu v Bohu. Někteří víc, jiní méně, ale náboženství jsme všichni vždycky brali v úvahu.

Mluvil jsem pak se svou psycholožkou. Poprosila mě, abych si představil, jaké byly první okamžiky s mou matkou. Mohl jsem říct cokoliv, co mě napadne.

A tak jsem řekl: myslím, že mě nekojila. Proč si to myslíte? Neměla mléko? – zeptala se mě.

Ne, to ne. Pokoušela se mě zabít. Záviděla mi. Když jsem se narodil, pozornost mého otce přešla na mě, a už se nevěnoval jí. A tak se mě snažila umlčet, abych nevzbuzoval pozornost a umřel. Jenže přišly sestry a napomenuly ji. Měla pro ně dvě vysvětlení. Prvním bylo, že neslyší na levé ucho. A druhým to, že nevěděla, že mě má kojit.

A tak jsem přežil. A to byla moje psychoanalýza.

Můj život byl z velké části plný smutku. A metafora z terapeutické místnosti se k mým pocitům dobře hodila.

Ale něco v těch ordinacích postrádám. Spiritualitu. Nejsem žádný hedonista. Podle mě není naplněný sexuální vztah a všechny ty zajímavé věci, které lidé dělají v noci, smyslem života.

A napadlo mě další slovo ze sanskrtu: Satva. To je propojení s božstvím.

A pak jsem si vzpomněl také na Ježíše. Nejen chlebem živ je člověk.

A tohle všechno dohromady, prožitá zkušenost a nějaké přemýšlení, mě naplnily optimismem.

Nakonec je život možná dobrý!