22/06/2023, jsmekocky.cz
Fenomén single shaming: nevhodné poznámky můžou ublížit. Proč přicházejí a jak se jim bránit?
Jsi nezadaná a máš pocit, že se tě celé okolí neustále vyptává, proč pořád nikoho nemáš? Nejsi sama. Zažíváš fenomén, kterému vědci říkají single shaming.
Někdy si přátelé a rodina myslí, že svými komentáři na adresu druhého pomáhají, ve skutečnosti ale můžou spíš ublížit. Je to i případ single shamingu, při kterém okolí nezadaného člověka ujišťuje, že už si brzo toho pravého určitě najde a konečně nebude sám. Ve skutečnosti ale může být člověk bez přítele nebo přítelkyně šťastný a ani si nikoho nového zrovna hledat nechce. V takovém případě mu můžou přijít průpovídky tohohle ražení spíše ponižující.
Nestárnoucí mýty o single ženách. Taky ti lezou na nervy?
Smutní, osamělí a divní
Možná sis někdy položila otázku, kde se starosti o nezadané lidi v druhých berou. Odpovědí jsou stereotypy. Nezadaní jsou totiž v očích většinové společnosti smutní a osamělí lidi, kteří si za každou cenu chtějí najít partnera. Od toho se pak v očích ostatních odvíjí jejich hodnota. A pokud se jim to delší dobu nedaří, tak jsou prostě divní. Skoro se zdá, jako by okolí nezadané litovalo. Na pozadí stereotypů stojí společenské normy o tom, co všechno musí člověk stihnout, aby zažil opravdu spokojený a šťastný život. Typickým příkladem je nejlépe do třiceti dítě (a pak i druhé) a dlouhodobý vztah. Pes a dům se zahradou už jsou pak jen třešinkou na dortu. Pokud ani jedno v určitém věku ještě nemáš, může ti tvé okolí stále připomínat, že nesplňuješ očekávání společnosti. Psychologové přitom varují, že pokud si takové věci připustíš a internalizuješ, může to negativně ovlivnit tvé sebepojetí a hodnocení sebe sama. Tak o sobě může uvažovat dost negativně, protože nesplňuješ to, co od tebe všichni očekávají. A co tak trochu očekáváš v návaznosti i ty sama od sebe. Výsledkem pak můžou být třeba depresivní myšlenky. Ještě horší situace nastává, když si někdo opravdu chce najít drahou polovičku, ale z nějakého důvodu se mu to nedaří. V moderní společnosti už se tyhle stereotypy tak moc nenosí, nejnovější výzkumy ale ukazují, že nezadaní single shaming pořád zažívají. Zjistilo se například, že i když téměř 60 % nezadaných respondentů bylo se svým stavem spokojeno, přesto byli terčem dotěrných otázek ze svého okolí. Ty tak nejsou jen zraňující, ale taky značně zastaralé. Přece jen se ukazuje, že například Američané stráví víc let svého dospělého života svobodní než ženatí.
Stereotypizované ženy
Single shaming není pro obě pohlaví vyrovnaný, ženy se s ním můžou setkávat o něco častěji než muži. Jen pomysli na to, jak se označují ženy, které jsou dlouhodobě nezadané. Hanlivé označení „staré panny“ vznikl v pozdním středověku a označoval dívky, které měly oproti vdaným ženám nízký sociální status. Muže, kteří jsou „staří mládenci“, pak společnost bere jako ty, kteří žijí zábavný život, experimentují a prostě si své svobody užívají. I na ně se ovšem může pohlížet negativně – často jsou to podle mínění ostatních „mamánci“, kteří se o sebe nejsou schopni postarat. Nezadaní jedinci, kteří si svého svobodného života užívají, ale konečně můžou mít naději. Ve společnosti se podle odborníků dál normalizuje svobodný život. Pomáhají tomu i celebrity (mezi nimi třeba Emma Watson ), které povzbuzují ostatní, aby žili život, jaký chtějí oni, a ne společnost. A necítili se kvůli tomu špatně a zahanbeně, ba naopak – aby vnímali deficit partnera jako pozitivní skutečnost.
A jak zareagovat, když se tě zase někdo bude s lítostivým výrazem ptát, jak to, že nemáš přítele? Odborníci doporučují krátkou a údernou odpověď. Můžeš třeba pokrčit rameny, říct „myslím, že jsem ještě nepotkala toho pravého“ a stočit směr konverzace jinam. Mysli na to, že se nemusíš obhajovat nebo svůj stav komukoli ospravedlňovat. Na druhou stranu není nutná ani ofenzivní pozice a konflikt s okolím. Rodičům nebo kamarádům stačí ukázat, že jsi bez partnera spokojená a užíváš si svobody. Pomoct může taky upřímný komentář ohledně toho, jak se cítíš. Přispěje to k většímu pochopení druhé strany a příště se tě třeba už zeptají citlivěji (nebo vůbec!).
20/06/202320/06/2023, medium.seznam.cz
O manželství pro všechny a rodinách tradičních i netradičních
Jakmile někdo někde otevře problém „manželství pro všechny“, respektive manželství také pro homosexuální páry, strhne se kolem toho velká debata plná emocí.
Nedávno na toto téma vedla rozhovor novinářka Marie Bastlová s předsedkyní spolku Aliance pro rodinu Janou Jochovou ve svém pořadu „Ptám se já“. Je známo, že je Jana Jochová ostře proti rozšiřování institutu manželství i pro homosexuály. U předsedkyně spolku, který bojuje za zachování dosavadního pojetí manželství, je však takový postoj očekávaný. Proč ale návrh, aby se svazky mužů a žen i svazky dvou lidí stejného pohlaví nazývaly nedále stejně manželstvími, jitří u nás obecně takové vášně? Na vině jsou předsudky. Jisté předsudky má každý, mě nevyjímaje. U někoho se projevují výrazně, u jiného docela nezřetelně, až je sám přesvědčený, že žádné nemá. Existoval kdysi vtip o lordu Cecilovi, kterého žádá sluha John o volno na středu. Cecil se podiví – ale Johne, volno uprostřed týdne? John odpoví – mám totiž svatbu, vaše lordstvo. Lord na to – a koho si berete? John řekne – vašeho zahradníka. Cecil se pohorší – ale fuj, Johne, toho komunistu? Vtip vypovídá hodně. I lord, který sice lpí na tradičním řádu, ale jinak je svobodomyslný, že ho nezaskočí homosexuální orientace jeho sluhy a zahradníka, má přesto předsudky vůči komunistům. A kdo by neměl, dodávám.
Pokud jde o odlišnou sexuální orientaci, před spoustou let, kdy ještě otázka stejných práv pro homosexuály „neležela na stole“, mluvil jsem o nich jako o teplouších, buzerantech, buznách a bukvicích. Moje představy o homosexuálech utvářely tehdy filmy, v nichž gayové hovořili legrační intonací, byli podlých povah se sklony k zločinnosti, žili promiskuitně a scházeli se v barech, kde bujel také obchod s drogami. Lesby se v nich sice rovněž vyskytovaly, ale jen okrajově. Pak jsem se vzhledem ke své práci s problematikou homosexuálů seznámil blíže, dost jsem o ní přemýšlel, leccos jsem si načetl a také jsem pár gayů a lesbiček poznal. A zjistil jsem, že jsou to běžní lidé, na kterých není jejich jiná sexuální orientace většinou poznat, pokud se k ní sami nepřihlásí, nebo ji nějak neinzerují, ale že se převážně nechovají jako postavy ze zmíněných filmů. Jistá paní kdysi napsala: „Rozhodně mě problematika tradiční rodiny oslovuje víc než to, o co usilují homosexuální páry, totiž o statut rodiny.“ Pokud je ta paní heterosexuální, a to nejspíš je, pak se není co divit, že ji problémy homosexuálů neoslovují. A proč by také měly? Nemá povinnost se o homosexuály starat, ani o jejich problematice cokoli vědět. A opravdu, její další slova ukázala, že nic neví o tom, s čím se homosexuální páry potýkají, respektive asi jen to, co tak různě pochytila. Nicméně se k usilování homosexuálů vyjádřila. A to tak, že by velmi chtěla, „aby se už konečně homosexuálové cítili jako plnohodnotní členové společnosti“. Těmi se prý ale nestanou, když budou „usilovat o to, co neexistuje“. Homosexuály pak stavěla naroveň se slepými, hluchými a mentálně postiženými, kteří jsou vzdor tomu plnohodnotnými členy společnosti.
Jenže to je přímo flagrantní nepochopení, co znamená být homosexuálem. Ani vzdáleně se to totiž nepodobá fyzickému či mentálnímu hendikepu, protože homosexualita není postižení. Není to ani nemoc, zlovůle či zločin. Když dotyčná uvedla, že „slepí nevidí, hluší neslyší, mentálně postižení mají mentální deficit a homosexuální páry nemají děti“, naznačila tím, že v podstatě ví, v čem je rozdíl, ale neuvědomuje si ho, nebo ho nechce chápat, protože je v zajetí svých předsudků.
Slepota a hluchota totiž zásadním způsobem ovlivňují celý život takto postižených lidí, působí jim obtíže, s kterými se nepostižení jedinci nesetkávají. U mentálně postižených je to o něco složitější, protože je třeba napřed přesně definovat, o jaké mentální postižení jde a jeho míru.
Homosexuálové ale žádné obtíže toho druhu nemají. Jsou přirozeně plnohodnotnými členy společnosti. Jsou to lidé jako jiní, žijí životy jako jiní, jediný rozdíl tkví v jejich sexuální orientaci na jedince stejného pohlaví. Pokud to ale nedá homosexuál najevo, okolí nemá šanci jeho sexuální orientaci ani zjistit. Je ovšem pravda, že homosexuální pár nemůže spolu zplodit dítě. To ale neznamená, že homosexuál nemůže mít s partnerem opačného pohlaví potomka, a už vůbec ne, že homosexuálové nemohou děti vychovávat, že nemohou dětem poskytnout rodinu.
Ve skutečnosti vnímá homosexualitu jako „problém“ většinová společnost, nebo její část vlivem předsudků, nikoli samotní homosexuálové. A jestliže se necítí jako plnohodnotní členové společnosti, pak proto, že z nich neplnohodnotné dělá předsudky postižená část většinové společnosti. Je to stejné, jako když společnost viděla a stále ještě někdy vidí zejména ženy, které nemohou mít děti, coby neplnohodnotné. U neplodných mužů je to vnímáno dosud trochu jinak, a to i proto, že si muži neplodnost často nechtějí připustit.
Odpůrci uzákonění homosexuálních manželství (místo registrovaných partnerství) se všemi právy jako mají manželé heterosexuální a s možností vychovávat děti za stejných podmínek, často redukují manželskou problematiku na otázku plození dětí. A protože v homosexuálním páru nemohou být oba partneři biologickými rodiči téhož dítěte, tvrdí, že je manželství homosexuálů nesmysl. Vždyť manželství je přece otec, matka a děti, říkají. Když ale uvážíme, že v roce 2016 byl v ČR průměr 1,57 porodu na jednu ženu, je otázka plození dětí i v heterosexuálních manželstvích vlastně jen epizodou. Všechno ostatní se týká výchovy dětí (pokud jsou), soužití manželů a realizace dalších funkcí rodiny.
Rodinu totiž vymezuje například velký sociologický slovník jako „původní a nejdůležitější společenskou skupinu a instituci“ s hlavními funkcemi reprodukce, výchovy, socializace a přenosu kulturních vzorů. V sociologii je pak rodina solidární skupina osob navzájem spjatých manželstvím, příbuzenstvím nebo adopcí, které spolu dlouhodobě žijí a jejíž dospělí členové jsou odpovědní za výchovu dětí. Český právní řád přitom rodinu nebo její členy obecně neurčuje.
Manželství je v právním řádu České republiky chápáno jako dlouhodobé, respektive trvalé životní společenství jednoho muže a jedné ženy (nikoliv osob téhož pohlaví). Manželství by se však mělo vnímat v kontextu s ostatními jevy a vývojem světa a svět se mění, s ním se mění i situace rodiny a manželství. To se dá ilustrovat i na takovém zastánci takzvané „tradiční“ rodiny, jako je Václav Klaus mladší. Ten je dvakrát rozvedený, ale nebrání mu to, aby stavěl „tradiční“ rodinu proti jakémusi „homosexualismu“ (politickému).
Co je to však onen homosexualismus? Podle Wikipedie „je to jeden z původních výrazů z konce 60. let 19. století pro homosexualitu jakožto sexuální orientaci, zhruba od roku 2000 se příležitostně objevuje i jako označení ideologie spojené jak s propagací homosexuality coby normální varianty sexuality, tak s podporou rovných či specifických práv pro homosexuály“. Je typické, že v tomto novém významu je termín „homosexualismus“ obvykle užíván jeho ideovými odpůrci.
A co je to ta tradiční rodina? Opět podle Wiki se o tzv. tradiční či předindustriální nebo také stavovské rodině mluví v souvislosti s obdobím do průmyslové revoluce. Tam by se vyznavači tradiční rodiny chtěli vracet? Pokud ano, pak by měli vědět, že za hlavní rozdíly mezi rodinou tradiční a moderní se považuje míra porodnosti a mortality, existence tzv. demografických krizí v předindustriální společnosti a asi nejpodstatnější rozdíl je masově rozšířená regulace porodnosti v moderní společnosti. Tento rozdíl je kardinální, neboť jako jediný vypovídá i o morálních normách, náboženských představách (či jejich absenci), postoji k životu a představách o určitém životním standardu. Navíc tradiční rodina sloužila mnohem více než moderní rodina jako ekonomická jednotka. Nevím to, ale myslím si, že odpůrci uznání homosexuálních rodin o celé problematice takto neuvažují. Oni jen chtějí zakrýt své předsudky, a tak hledali nosný pojem a domnívají se, že ho našli v termínu „tradiční rodina“. Jejich předsudky je vedou k obavám ze šíření homosexuality, jako by byla nakažlivá, nebo že děti vychovávané homosexuály budou pak napodobovat své rodiče jako vzory. To je ovšem blbost. Homosexualita není kulturní vzor a třeba pro mě, navzdory tomu, co teď píšu a že znám několik homosexuálních žen i mužů a vím, jak žijí, je představa jakékoli sexuální aktivity s chlapem zcela absurdní.
Ono jde o to, že mnozí lidé mají o homosexuálech asi takový pojem, jaký jsem míval kdysi, jak už jsem psal, a který jsem si vytvořil na základě filmů, kde gayové divně mluví a v nichž gayové a lesbičky tančí v příslušných barech prezentovaných spíš jako doupata různých individuí z podsvětí a úchylů. Společnost vnímá homosexuály také v souvislosti s aktivitami takzvané LGBT komunity, jako jsou festivaly, duhové pochody a podobně. Osobně si myslím, že si těmito aktivitami spíš škodí, avšak do LGBT komunity je vehnala spíš většinová společnost, když se to tak vezme, protože je vidí jako neplnohodnotné lidi a stále ještě jim upírá řadu běžných práv.
21/06/2023, blesk.cz, Gabriela Röhrichová
Už jste se setkala s aromantikem? Tihle lidé vnímají lásku a vztahy úplně jinak
To, že jsou ženy nevyléčitelné romantičky a jakmile mají příležitost, zalezou si pod deku a sledují romantické filmy, u kterých roní slzy dojetí, je něco, čemu jste nikdy nerozuměla? Dokonce máte pocit, že je s vámi něco v nepořádku, že musíte být rozbitá, protože romantické vztahy vám nic neříkají a nikdy jste nebyla zamilovaná.
Tak vězte, že nejste sama a že to vůbec není nic nevšedního. Pravděpodobně jste se narodila jako aromantička. Aromantičnost je vlastně romantická orientace, jejíž nositel nemá vůbec zájem o romantiku jakéhokoli druhu, flirtování, randění, vztahy, manželství. Jednoduše řečeno, lidé, kteří se identifikují jako aromatičtí, mají tendenci pociťovat malou nebo žádnou romantickou přitažlivost k ostatním lidem. Neměli bychom ho zaměňovat s asexualitou. Asexuálům nemusí chybět touha po romantickém vztahu, těm chybí sexuální přitažlivost. Aromantici mohou navazovat čistě sexuální vztahy, hluboká přátelství nebo jiné neromantické vztahy, které pro ně mají stejnou váhu, jako pro jiné lidi vztahy romantické.
Aromatičtí lidé, kteří si zkráceně říkají aro, mohou být stále ve vztazích, ale se svým partnerem se spojují sexuálně, duchovně, intelektuálně nebo společensky – nikoli romanticky. Aro člověk nemusí cítit romantickou lásku, ale může zažít jiné formy lásky. Aromantické spektrum je velmi široké a každý jedinec na tomto spektru prožívá své vztahy individuálně. Někteří jedinci si mohou najít své místo v polyamorních vztazích, kde působí čistě jako sexuální partneři. I aromantici mohou být v manželstvích nebo dlouhodobých partnerstvích, ale většinou pouze v platonickém vztahu.
Romantika vám nic neříká a nechápete všechny ty emoce, které ji doprovázejí. Když se vaši přátelé chovají jako „blázni“ kvůli lásce, přijde vám to absolutně nesrozumitelné.
Pokud jste mnohem nadšenější z toho, najít si kamaráda a ne partnera, se kterým rozvíjíte vztah dále. Jestliže jste ještě nikdy v životě nebyla zamilovaná a necítila žádnou potřebu romantické lásky. Pokud vám představa romantické lásky vyvolává pocity úzkosti a nemáte ani nejmenší touhu ji hledat.
Aromantici mají svou komunitu a stejně jako LGBT+ mají svou duhovou vlajku i romantici mají svojí. Vlajka aromantiků má pět pruhů. Jeden pruh zelený, protože je opak červené, jež je symbolem romantické lásky. Tmavě zelený a světle zelený pruh symbolizuje celé spektrum této romantické orientace. Bílý pruh je platonickým pruhem, a šedá a černá reprezentují různorodost sexuální identity.
