Před třípatrovou budovou, jejíž úzká okna byla zajištěna bílými mřížemi seděla na lavičce mladá žena s dlouhými platinovými vlasy a její zrak byl upřen k vchodovým dveřím. Byl příjemný podzim, vítr pomáhal stromům zbavovat se starého listí rezavé barvy, zatímco odpolední paprsky slunce oslňovaly její velké tmavé oči a alespoň trochu hřály hezké tělo zabalené až po krk v krátkém tmavě šedém kabátě. Na terase, kde bylo oddělení poruch příjmu potravy, postávalo pár vyhublých postav. Povídali si o personálu nemocnice a o jídle a přitom vdechovali kouř ze svých cigaret. Ve dveřích hlavního vchodu před oddělením 11 se náhle objevila silueta vysokého štíhlého muže. Dean pomalu kráčel svým klasickým trochu nepravidelným krokem a přes rameno měl hozenou velkou černou sportovní tašku. Bylo mu dvacet čtyři let. Měl krátké temně hnědé vlasy, které stály samy nahoru všemi směry jako ostrá tráva, párdenní strniště na tváři a šedozelené oči. Veškerý jeho oděv byl černý včetně bot a na krku se mu houpal stříbrný přívěsek ve tvaru kříže. I přes jeho temné vzezření, působil ležérním přátelským dojmem. Jakmile ho Nicole spatřila, odhrnula si vlasy z čela, usmála se na něj a vyběhla mu v ústrety.

Když se naposledy viděl se svou přítelkyní, bylo to při její první návštěvě psychiatrické nemocnice a tehdy ještě zdaleka nebyl v pořádku, pokoušel se z areálu nemocnice utéct a personálu působil samé problémy. Nyní měl být už zdráv a oficiálně propuštěn. Moc se těšil na shledání s Nicole a stěží mohl uvěřit tomu, že konečně nastal moment, kdy se po třech měsících jejich vztah vrátí do normálu. Ještě před třemi měsíci se neustále hádali, odmítal si připustit, že je nemocný a přitom se choval příšerně, pod vlivem svých paranoidních bludů a halucinací.

Oba se do sebe zamilovali na první pohled a zprvu bylo jejich soužití téměř dokonalé. Vybavoval si, jak se jí poprvé svěřil s tím, že má schizofrenii, a ona jen odpověděla, že to není nic vážného – Vždyť bral pravidelně léky a byl dlouho bez příznaků nemoci. Ani jeden z nich si naivně neuvědomoval, že by se pod vlivem stresu Deanův zdravotní stav mohl zhoršit a tak i krutě otřást jejich společným vztahem.

Dean mlčel. Když prošli hlavní branou nemocnice, otočil se ke své přítelkyni a pokusil se usmát. V jeho očích však byly cítit lítost a stud. Když byl ještě v atace psychózy trpěl sebeobviňujícími bludy, teď byly ale jeho pocity viny skutečné a přirozené.

„Nicole…vím, že jsem ti ublížil, vlastně jsem ublížil tolika milým lidem. Strašně mě to všechno mrzí… jestli se mnou už dál nechceš být, úplně to pochopím. Nevím, jestli si vůbec zasloužím…“

Nenechala ho domluvit. Objala ho, přitiskla se k němu a pak se mu podívala zpříma do očí. Jejich tváře se přiblížily natolik, že oba spontánně zavřeli oči a políbili se. Nejprve nejistě a opatrně. Pak dlouze a vášnivě. Dean cítil, jak Nicole bije srdce, vnímal její teplo a lásku a jeho samotného mrzelo, že je tak utlumen léky a tento okamžik nemůže naplno prožít, nezbývalo však než se nechat vést elánem své přítelkyně. To mu dodalo odvahu a špetku sebedůvěry. Setrvali v objetí skoro minutu a vychutnávali si podzimní slunce. Pak se chytli za ruce a odkráčeli směrem k autu, kterým přijela Nicole, aby vyzvedla Deana z nemocnice. Dean hodil svou věcmi naplněnou sportovní tašku do kufru vozu a uvelebil se na sedadle spolujezdce.

Cesta trvala asi půl hodiny. Poslouchali jako obvykle rádio EX, kde většinou vysílali rozhovory s různými inteligentními lidmi z celého světa… tentokrát byl hostem jakýsi biolog a rozhovor byl na téma práv pokusných zvířat. Dean se snažil rádiem příliš nevzrušovat a raději sledoval míjející se svět za oknem až rozpoznal Ghost Town, čtvrť, ve které bydleli. Nejprve podle typického lanového mostu, pod kterým vedla železnice. Dobře to věděl, protože na to místo kdysi chodil často, většinou v noci, když ještě trpěl depresemi a přemýšlel o tom svůj život ukončit skokem pod vlak.

Ghost Town byla předměstská čtvrť, kde část domů byla opuštěných. Deanovi a Nicole se ale podařilo najít byt v pronájmu v malém renovovaném domku s celkem sympatickým majitelem, zahradou a britským modrým kocourem jménem Asimov, který je občas chodil navštěvovat. Bydleli přímo pod střechou a z malé terasy byl krásný výhled na špičaté střechy okolních vilek střídajících s listnatými stromy, dětskými hřištěmi a parky, kam místní senioři chodili venčit své psy a někteří cvičit jógu. Zkrátka to bylo velmi poklidné místo.

Když kráčeli spolu po schodech nahoru, Dean nemohl uvěřit tomu, že je zpět doma. Kocour ho ale poznal a otřel se mu o nohy na přivítanou, zatímco Nicole hledala klíče od bytu ve své kožené kabelce. Pak otevřela dveře do bytu. Ten byl krásně uklizený v porovnání s tím, jak si ho Dean pamatoval. Nicole si svlékla kabát, Dean svou bundu a odložil velkou sportovní tašku na zem, kde ji prostě nechal být. Oddechl si, rozhlédl se okolo sebe a pak se podíval na Nicole. Usmáli se na sebe.

„Vítej doma!“

„Jé, ty jsi to tady přestavila… je to nádhera. Nečekal jsem to…ha ha moje mandala…vedle naší fotky ze Severního moře.“

„Moc se mi ten obrázek líbil, tak jsem ho zarámovala a teď je tady.“

Byla to opravdu pečlivě provedená perokresba ve tvaru dorůstajícího měsíce a pod ním kaligrafickým písmem nápis Naděje. Dean ten obrázek vytvořil ještě za hospitalizace – dalo by se říct, že se stal za tu dobu přeborníkem v kreslení mandal. Měl jich vlastně plný skicák, na dně tašky, ale to Nicole netušila. Tenhle obrázek své přítelkyni věnoval při příležitosti její první návštěvy na oddělení 11 a tehdy mu ještě nebylo dobře.

„Vypadá to tady líp viď?… už to chtělo změnu. Nový začátek…“

„To je pravda… a kde mám basu, kombo a ostatní věci ? Hraní mi tolik chybělo. Panebože, tři měsíce bez cvičení. Nechápu, jak jsem to mohl přežít.“

„Kde asi, všechno najdeš ve svém studiu.“

„Ve studiu?“

„Trochu jsem ti upravila pokoj…snad to nevadí.“

„To si děláš legraci…“

Řekl Dean skoro šeptem a vstoupil do svého pokoje, kde obvykle zavládal velký chaos a nepořádek. Vypadal teď k nepoznání. Všechny věci byly na svých místech nebo vzorně uklizené v modulovém nábytku skandinávské značky KEAI. V místnosti byl vymezen prostor pouze na zvukovou techniku a před jednou ze zdí, která měla černou barvu a byla poseta kresbami a plakáty odpočívala na stojanu Deanova basová kytara. Zdi pokoje byly nově natřené, interiéru vládly temné a zemité neutrální barvy, jaké měl v oblibě.

„Nemám slov, otočil se k Nicole…Děkuju. Muselo ti to dát hrozně moc práce. Jsem nadšenej! Vážně… obejmul ji.“

…

O pár minut později seděli spolu na terase a sledovali zapadající slunce nad Ghost Townem. Dean oběma připravil čaj z čerstvé máty, kterou si pěstovali doma a teď si ho popíjeli ve spokojeném tichu. Byl to téměř dokonalý Hygge1 moment. Nicole hladila kocoura, který jí seděl na kolenou a Dean si v rychlosti vzpomněl na podivný nechutný a přeslazený nápoj, kterým zapíjel léky v psychiatrické léčebně a jenž shodou okolností také nesl název čaj. Položil svůj oblíbený hrnek na stůl a zapálil si cigaretu. Nebe bylo téměř oranžové s šedofialovými mraky nad obzorem. Ještě pořád vál studený vítr.

Objevily se první hvězdy a vzápětí i veliký úplněk, který prozařoval noční temnotu. Ještě neměli v úmyslu spát. Nicole seděla na Deanovi, který ležel na pohovce, a rozepínala si svou kostkovanou košili. Dean se posadil a pak se zvedl aby rozevřel jejich rozkládací pohovku. Jemně na ni položil Nicole, jenž měla na sobě nyní jen podprsenku a džíny a sundal si černé tričko. Na zádech měl veliké tetování ve tvaru křídel, jehož perutě sahaly až po ramena. Obě předloktí měl pořezaná, ale rány už byly dobře zahojené. Trochu neobratně jí sundal podprsenku a pokračoval džínami, pomalu je stáhnul z ladných hebkých nohou a odhodil je na zem. Nicole rozepnula Deanovi opasek a přitiskla k sobě polonahé tělo svého partnera.

„Počkej… řekl Dean a znovu se vysmekl z jejího objetí. Nicole na něj pohlédla s překvapením a trochu zdrceně.“

„Slyším, jak někdo volá mé jméno.“

Skutečně… Zprvu ho slyšel potichu, pak hlas stále nabýval na síle.

„Pane Sorensene, haló… no tak probuďte se.“

Dean otevřel oči, byl zmatený, nevěděl, co se stalo. Ležel na studené podlaze z linolea uprostřed labyrintu chodeb a dveří a viděl neurčitou postavu v bílém plášti sklánějící se nad ním. Muž měl starostlivý pohled. Podle zrzavé bradky a oblých brýlí s černými obroučkami rozpoznal svého psychiatra.

„Dali jsme vám nejspíš příliš silnou dávku Quetiapinu. Jak se cítíte?“

„Potřebuji si jít zakouřit… odpověděl Dean mdlým hlasem.“

„To nepřichází v úvahu. Jste ještě pořád bledý jak stěna. Ne, pozor, pomalu…“

Dean se pokoušel posadit, točila se mu hlava.

„Kde je Nicole? Přijde za mnou?“

„Vaše přítelkyně se s vámi rozešla před třemi měsíci, vzpomínáte?“

Ach jo, kolikrát mu to musím znovu říkat. Pomyslel si Deanův lékař.

„Pardon… zapomněl jsem… zdálo se mi… no nic.“

„To je v pořádku, vítejte zpět v realitě pane Sorensene. Přenechám vás tady sestrám, čeká na mne pacient dole na ambulanci.“

O pár minut později seděl Dean s několika ostatními muži z oddělení 11 na terase. Chodit ven mohl jen do mřížemi oploceného sportovního parku, který byl součástí nemocnice. Všichni kouřili jednu cigaretu za druhou. Když si zandaval balíček modrých CAMELek zpět do kapsy bundy, zjistil, že v ní je nějaký zmačkaný papír. Z čisté zvědavosti ho vytáhl ven a rozbalil. Byl na něm nakreslený dorůstající měsíc ve stylu mandaly a pod ním stálo napsáno jediné slovo: Naděje.