Čtu Parfém od Patrika Süskinda. Hlavní postava je odporná. Odporná není to správné slovo, protože Grenouill nemá lidský pach. Jeden jeho pocit jako by byl shodný s mým, a to pohrdání, o němž si myslel, že k němu lidé cítí. Když zjistil, že vlastně cítit není, pochopil také, že jím lidé nepohrdají, ale že ho nevnímají. Také proto se rozhodne vytvořit parfém, po kterém by ho zbožňovali.
Vzpomínám si na jeden film pro děti, v němž holčička získá schopnost vzbudit lásku u všech, na které se usměje. Nemoc, a nejen ona, vás promění. To potlačované ve vás vyteče někde jako stoka. Toužit po očistění, je jako toužit po slunci. Ale cesta z kanálu vede přes přijetí vlastních chyb, přes objektivnější pohled na sebe a na ně. Jeden úhel pohledu říká, že pokud obhajujete druhého, pak byste měli dělat stejného obhájce také sobě (od dr. F.), jinak se zapletete do kolotoče sebeobviňování a strachu, a to vám zamotá hlavu tak, že ztratíte náhled. Může se stát, že se pak stanete „škůdcem“. Škůdce je svůdce – při dietě, v pití, v drogách … . Je to ale také ten, kdo páchá „dobro“. Takové dobro není zadarmo. To my, kteří ho „darováváme“, za něj vybíráme. Je lidské dělat věci, které vyhovují nám. Jen zodpovědní lidé dokážou poodstoupit od vlastního prospěchu ve prospěch toho druhého.
Roman, kluk ze skupiny, v mládí hodně pil. Pak o tom na jednom sezení řekl: „Alkoholik zůstane alkoholikem, i když už nepije.“ Rozumíte, řekl, že svoji minulost přijímá. Někdy musíte něco za sebou pohřbít. Nedá se to změnit ani odčinit, zbývá to jen přijmout tak, jak to bylo.
Viděla jsem uvnitř sebe takový obraz. Kolem krásné zahrady byla vysoká kamenná zeď. Uprostřed zahrady stála nízká kašna. Chtěla jsem se k ní přiblížit a podívat se do ní na svůj obraz. Ale nedokázala jsem to, měla jsem příšerný strach, že v ní spatřím zkřivenou, odpornou tvář. Neměla jsem dost síly ani odvahy se uvidět.
Strach přiznat si pravdu a žít ji působí jako lepidlo, které vás přidrží ve starém způsobu jednání. Přiznat si i svoje chyby, skutečně si je přiznat a nést je, je o umění odpouštět. Odpustit neznamená mávnout nad tím rukou. Odpuštění je podle mě proces, ve kterém se konfrontujete se svým činem, zůstáváte v pocitech z něho, nesete ho a přijímáte za něj zodpovědnost: „Ano také toto jsem já.“
William Glasser říká ve své knize Terapie realitou asi toto: Člověk potřebuje uspokojovat svoje potřeby, aby byl šťastný. Mezi ty nejzákladnější patří porozumění, tedy blízkost alespoň jednoho člověka a dále pocit vlastní hodnoty. Pokud naplňujeme tyto potřeby, pak žijeme zdravý život. To se děje skrze zodpovědné chování, což není nic statického, ale jedná se o náš přístup k lidem, práci, přírodě … Nezodpovědné chování nám může sice přinést dočasné zisky, z kterých ale neplyne klid. Mnohdy neuděláme správnou věc ne proto, že bychom nechtěli, ale proto, že nevíme jak. Možná, že mám sama na sebe přehnaná očekávání, která neodpovídají mým schopnostem. Zbavuje mě to ale zodpovědnosti? Snáz dosáhneme vrcholu hory, když se díváme namísto na něj jen na kousek cesty před námi. Je to jako se zpěvem, když nemůžete vyzpívat nějakou výšku, klesnete hlasem a zpíváte jakoby zespoda (o tóninu níž?). Když přepínáte vlastní síly, hoďte kámen do vody a uvidíte, kam padá. Následujte přirozenost. Být zodpovědný znamená, být poctivý k sobě i k druhým. Jednoduchá rada od mé doktorky – jestli chcete žít v pravdě, mluvte o svých pocitech. Zdá se vám to někdy těžké? Mluvte o tom. Pravdivý život má vysokou cenu.
Zdál se mi jednou nad ránem polosen. V něm jsem řešila způsob, jak zastavit bolest velikou jako je pískovna Baraba u Mělníka. Pochopila jsem, že nemá cenu začít tu pískovnu zasypávat od středu. A tak jsem si představila, jak ji nákladní auta zavážejí pískem tak, že ho vyklápějí do vody z kraje. Písek se pomalu přesouval do větších hloubek a nádrž se začala pomaličku zaplňovat. Měla jsem z té představy velikou radost, protože znamenala řešení něčeho v minulosti, a tak jsem si tu radost chtěla užít a snít dál. Cosi mi říkalo, ať vstanu. Neposlechla jsem. Sen pokračoval. Jenže nyní se mi zdálo, jak voda protéká městskou kanalizací a je jí tolik, že na jednom místě probublává skrz jen mříží přikrytý kanál. Nevím, proč to přišlo, zda je člověk trestaný i za tak drobnou neposlušnost, jakou je i přes nabádání, setrvat v radosti. Nebo jestli jsem chtěla v tu chvíli moc. Kdybych si mohla dnes vybrat, neváhala bych ani chvilku vstát.
Varování, která dostáváme, bývají někdy velmi jemná, tak někdo ctí naši svobodnou vůli, že
neporoučí ale nabádá. Být pozorný k radám, předpokládá nejen důvěru k rádci, ale také schopnost reflektovat svoji tendenci a rozhodovat se ve shodě se sebou a ve prospěch svůj i svého okolí, i kdyby jím byla zdánlivě ztráta nebo bolest. Někdy je to těžké pro každého z nás. Nemocný člověk a mám na mysli v tuto chvíli člověka postiženého nerozumností, zaslepeného jeho vlastními emocemi, mezi něž patří na prvním místě láska a nenávist, ze kterých se zbývající emoce odvíjejí, takový člověk je
ne-mocný proto, že pravda o jeho situaci je pro něho příliš tíživá. Cesta uvědomování bývá trnitá, ale přináší s sebou naději na zdravý, protože pravdivý život.
