Terko, jak ses dostala k práci v sexbusinessu, co přesně si dělala a proč tě tato oblast zajímala/ zajímá?

K sociální práci v oblasti sexbusinessu jsem se dostala vlastně docela náhodou. Studovala jsem první ročník sociologie na magisterském stupni na bruselské univerzitě a hledala jsem stáž, kde bych mohla zároveň pokračovat v terénní sociální práci a zároveň uskutečnit kvalitativní výzkum. A protože jsem žila v Bruselu teprve třetím rokem a často jsem slýchala, že jsem z východní Evropy a že odtamtud přichází hodně žen pracovat do sexbusinessu v Belgii, tak jsem se o problematiku začala více zajímat a zkontaktovala jsem jedinou neziskovou organizací, která s
touto cílovou skupinou pracuje – Espace P…

Nakonec jsem u nich začala jako stážistka, udělala výzkum o tom, jak svou práci vnímají klientky ze zemí východní Evropy. Po půlroční stáži jsem dostala nabídku pracovního úvazku. A zůstala jsem s týmem 8 let. Tematika sexbusinessu mě velmi rychle zaujala, jednak proto, že jsme pracovali hodně v terénu a šlo o práci velmi pestrou a různorodou, ale také proto, že jsem přilnula i k ideologickému  postavení organizace, která se velmi aktivně snažila o legalizaci práce v sexbusinessu. Zpočátku jsem se rozkoukávala, jak to vlastně v Belgii vypadá se sociální správou, legislativním rámcem co se sexbusinessu týče, jaké jsou neziskové organizace, které by mohly být zdrojem a partnerem v doprovodu cílové skupiny. A postupně jsem se dostala i ke školení a přednáškám, sama jsem postavila na nohy některé z projektů (brožurka o antikoncepci pro negramotné, užší spolupráce s VOŠ zdravotní a sociální práce a jejich studenty, má diplomová práce – etnografická studie o cílové skupině původem ze subsaharské afriky, která nám otevřela po publikaci dveře k rozšíření našich aktivit a rozšíření našeho týmu o dalšího kolegu).

Velmi rychle po mém příchodu jsem se začala věnovat skupině nigerijských a ghanských žen, která nebyla do té doby cílovou skupinou zejména pro nedostatek pracovníků, ale také kvůli jazykové bariéře. Po několika měsících se mi podařilo dostat do kontaktu více a po dvou letech
se většina žen nechávala pravidelně ošetřit v rámci naší zdravotní ambulance, dařilo se nám v rámci pravidelné terénní práce potkávat desítky klientek a moci tak informovat o prevenci v rámci sexuálního zdraví, doprovázet v případě jakéhokoli typu násilí, při přerušení nechtěného těhotenství, při vyřizování azylu. Ve své práci jsem se věnovala celé řadě témat: problematika obchodu s lidmi, právní a psychosociální poradenství v rámci získávání legálního pobytu či sociální nebo zdravotní pomoci, poradenství v oblasti sexuálního zdraví, tematika násilí v oblasti sexbusinessu a doprovod obětí. V každodenní práci jsem byla v kontaktu s různými organizacemi, ať už s nemocnicemi či rodinnými poradnami, tak s právníky, sociální správou či policii. V rámci terénní sociální práce jsem pravidelně doprovázela lékaře, který poskytoval základní ošetření, konzultace a dělal krevní odběry na sexuálně přenosné infekce přímo v místě pracoviště klientek. Byla jsem tam v tom případě spíše jako podpora, překladatel a také kontaktní osoba. Klientky mne znaly z celého týmu nejvíce, tak se nebály nechat se ošetřit. Pracovat úzce s ženami původem ze subsaharské afriky bylo pro mne obrovskou školou a kulturní zkušeností. Myslím, že těch osm let strávených v Espace P… hodně ovlivnilo mé další profesní volby.
Zároveň jsem měla možnost se angažovat ideologicky. Jak už jsem zmínila, Espace P…se celou řadu let pralo o legalizaci prostituce, která by byla zároveň i cestou k potření obchodu s lidmi, kterého jsem byla svědkem velmi často. K legalizaci prostituce nakonec před asi dvěma lety v
Belgii došlo, celá ta sensibilizace veřejnosti a politické scény tedy měla smysl. Na svou práci vzpomínám často a jsem strašně vděčná za tuto pestrou zkušenost, která mě naučila mimo jiné větší pokoře, lidskosti, otevřenosti a trpělivosti.

Pracovala si v Belgii. Vidíš nějaké rozdíly v sexbusinessu v České republice a tam (ať už právní nebo společenské)?

Rozdílů je podle mě několik. Jednak ohledně pestrosti cílové skupiny. V Belgii pracují ať už dobrovolně či nedobrovolně ženy původem z celého světa: subsaharská Afrika, latinská Amerika, východní i střední Evropa, jižní Evropa, Francie, ale i Turecko, Maroko či Albánie. V Čechách je nigerijských žen v porovnání velmi málo, stejně tak ženy ze zemí arabského světa. V Čechách se setkáme se ženami původem z Rumunska, Slovenska, Bulharska či Ukrajiny nebo Ruska, ale také s českými ženami, více než v Belgii s belgickými. Rozdíl je také i v přístupu společnosti, belgická společnost je hodně rozštěpená co se přístupu k práci v sexbusinessu týče. Ve vlámské části není stejný pohled na problematiku jako ve frankofonní, valonské. Vlámská kultura má blíže té holandské, a v Holandsku je sexbusiness legalizován. Proto také celý proces legalizace v Belgii trval dlouho a byl bouřlivý. Myslím, že rozdíly jsou dány hodně sociálně-politickým kontextem, migrační politikou, historicky. Ale to by bylo na delší povídání. V Čechách je práce v sexbusinessu všeobecně více tolerována širokou veřejností, což ale neznamená, že se ženy nebo muži, kteří v této oblasti pracují, neocitají v ohrožujících situacích nebo nejsou oběti násilí. Také ohledně forem / typu práce je jistý rozdíl. V Belgii ve třech městech najdeme částí města, které jsou k sexbusinessu určené, s vitrínami, které si ženy pronajímají a kde jsou na očích kolemjdoucím, a tedy i klientům. Kromě pouliční prostituce tam existuje také celá řada privátů, kde se poskytují sexuální služby. V Čechách najdeme pouliční formu, a kromě privátů i kluby, kde jsou sexuální služby nabízeny. Ty už v Belgiineexistuji, občas se objeví nějaké bistro, kde je možné sexuální pracovnice potkat, říká se jim „bar s šampaňským“, ale těch je opravdu velmi málo.

Jak se stavíš k tématu prostituce? Legalizovat nebo spíš ne?

Podle všeho co jsem viděla, slyšela, zažila a načetla, tak se přikláním určitě k legalizaci, i když samotné téma je komplexní. Velmi záleží na tom, jak ji zákon ošetří, jak bude která aktivita definována, k jakým právům sexuálním pracovnicím a pracovníkům legalizaci otevře dveře.
Vycházím z předpokladu, že každý by měl mít právo zvolit si jakou profesi chce vykonávat, a že je to pouze otázka ideologická, kulturní či etická pokud jsou zrovna sexuální služby považovány za nemorální. Zároveň, stejně jako mluvím o svobodě volby, mi přijde nepřípustné, když je někdo k
práci v sexbusinessu nucen a ocitá se v ní nedobrovolně. Legalizace je, dle mého názoru, cestou jak dát možnost těm, co chtějí oficiálně tuto profesi vykonávat, mít přístup k sociálnímu zabezpečení, podílet se na důchodovém zajištění, mít přístup k mateřské či rodičovské podpoře. Zároveň dává legalizace k dispozici více nástrojů k boji s obchodem s lidmi, ať už policii či sociální správě. Profese je více průhledná, klientky se nemusí bát pokut a schovávat se před policejní represí jako je tomu například ve Francii či Švédsku. Myslím, že je důležité zabezpečit všechny existující profese stejně, ať už je viděna veřejnosti jako populární či nikoli.

Jakým výzvám si v práci čelila?

Když se dívám zpětně, mám pocit, že jich bylo celá řada za tu řádku let. Velkou výzvou bylo porozumět sociálnímu systému v Belgii, který je velmi neprůhledný a občas až paradoxní a ve kterém je celá řada rozdílnosti podle toho, v jaké části Belgie se člověk ocitá. Také jsem musela
zlepšit svou francouzštinu a angličtinu, abych se lépe orientovala a mohla korektně dělat svou práci. Bylo potřeba se obrnit trpělivostí, což nebyla moje nejsilnější stránka, než jsem přišla do Espace P…Trvalo velmi dlouho než jsem získala důvěru cílové skupiny žen ze subsaharské Afriky a než jsem se zorientovala v kulturních rozdílech a byla schopná s nimi pracovat. Celá řada věcí, které jsem považovala za automatické, se ukázala, že v jiné kultuře nejsou, bylo tedy potřeba se naučit komunikovat kulturně jinak a navázat vztah, abych mohla klientku adekvátně doprovodit, podpořit nebo předat potřebné informace. To byla asi výzva největší. Vždycky jsem byla spíše živější tvor a měla jsem potřebu dělat více věcí najednou, což se v této práci většinou velmi hodilo, ale byly i situace, v nichž bylo potřeba se věnovat jedné klientce intenzivně a naučit se dát jiné věci stranou, nebo se naučit zpomalit, protože s některými klientkami, zejména těmi co byly oběťmi obchodu s lidmi, bylo zapotřebí velké vlídnosti, trpělivosti a respektu jejich vlastního rytmu. Také terénní sociální práce v oblasti sexbusinessu není vždy úplně bezpečná, bylo tedy zapotřebí se naučit adekvátně reagovat ve vyhrocených situacích, např. v kontaktu s agresivním klientem a potom si v sobě celý incident nějak zpracovat. Naštěstí jsme měli menší tým, ve kterém jsme si byli všichni blízcí a oporou a náročnější situace jsme tak mohli posdílet nebo i řešit společně.

Co tě v práci naplňovalo a co naopak frustrovalo? Co považuješ za svůj největší úspěch?

Napadá mě spousta věcí, ale nejvíce mě asi naplňovalo, že jsem viděla, kolika klientkám se mohlo dostat jak zdravotní péče nebo sociální pomoci, tak prostoru kde mohly otevřeně mluvit, svěřit se, kde dostaly potřebné informace, aby se mohly svobodněji rozhodnout, jakou cestou se vydat, jak se o sebe postarat, jak se zorientovat v Belgii, která byla pro mnoho z nich úplně cizí a neznámou i po několikaletém pobytu. Dávalo mi smysl pomáhat jim se osamostatnit, najít zdroje, aby se o sebe dokázaly lépe postarat, doprovodit je v určité etapě jejich životního příběhu tak, aby si mohly do budoucna odnést něco, co jim bude po ruce, když bude potřeba (ať už to byly informace ohledně sexuálního zdraví nebo z oblasti gynekologie, kontakty na další organizace a konkrétní pracovníky, informace o jejích právech nebo i pomoc s francouzštinou či se zorientovat ve čtvrti, kde žijí). Naplňovalo mě později vidět, že si většina z nich něco z naší spolupráce odnesla a že jsem jim mohla pomoct se posunout o krůček dál. Frustrující naopak byly překážky, které občas vytvářel sociální systém, sociální správa nebo politický kontext. Občas bylo těžké vidět, jak se stát staví k lidem jako k právnímu článku a jak je občas sexbusiness a kdokoli, kdo se v něm ocitne odsuzován, aniž by se přesně vědělo, co se v něm vlastně odehrává. A v neposlední řadě bylo frustrující vidět některé klientky obětí obchodu s lidmi bezmocné, nešťastné, a jen čekat, až skončí policejní vyšetřování a doufat, že se jejich životní situace změní. Vzpomínám si na spoustu menších úspěchů, ať už to bylo doprovázení těhotných klientek, kdy se podařilo najít bydlení nebo sociální pomoc, nebo klientky, které byly rády za bližší vysvětlení toho, jak funguje jejich tělo z gynekologického hlediska, nebo i klientku, která se po několika doprovodech dokázala dostat na své vyšetření sama a domluvit se s ošetřujícím lékařem.

Největším úspěchem pro mne ale asi bylo, když se nám podařilo jedné z klientek – žadatelce o azyl, najít právní pomoc, bydlení i sociální pomoc a když mohla strávit alespoň závěr svého těhotenství zajištěna a nemuset pokračovat v sexbusinessu (v jejím případě byla prostituce zcela nechtěná). Nakonec i žádost o azyl byla akceptována, klientka byla původem z muslimské části Nigérie a vrátit se zpět by pro ni bylo nemožné. Když nějaký z příběhů, jakých jsem byla svědkem, dopadl podobně, tak jsem nepochybovala, že moje práce má smysl. A bylo fajn vidět, že to může dopadnout dobře i ve velkém.

Proč si nakonec tuto oblast opustila?

Práci v Espace P… jsem opustila, protože jsem měla chuť a možnost poznat jinou oblast sociální práce, práci v policejní asistenci obětem a také proto, že jsem se po dalších studiích chtěla začít věnovat terapeutické práci. Nebylo to tedy proto, že by mě práce v oblasti sexbusinessu již přestala
zajímat, byť to bylo náročné, zkušenost to byla velmi obohacující.

Čemu by ses chtěla věnovat v budoucnu?

Aktuálně se věnuji zejména své psychoterapeutické praxi a občas se podílím na některých aktivitách neziskové organizace Rozkoš bez rizika, která pracuje se stejnou cílovou skupinou jako Espace P…, ale v ČR. Terénní sociální práce mi chybí, ale není všem dnům konec tak se uvidí, kam mě vítr zavane v budoucnu. Ráda bych se také věnovala znovu policejní asistenci obětem, jako tomu bylo v Belgii poslední 3 roky mého pobývání, ale to v ČR bohužel nejde, protože zákon ji tu koncipuje jinak a má profese mi k této práci tedy přístup nedává.

Chtěla by si ještě nějakou otázku přidat a sama si na ni odpovědět? 🙂

O své práci v Belgii bych mohla mluvit ještě dlouho, ale snad to nejdůležitější bylo řečeno 😊

Děkujeme za fotografii k rozhovoru: Image by Olexy @Ohurtsov from Pixabay