Nepochopení
„Můžu ti pomoct?“
Daria zvedla hlavu. Vedle ní stál sympatický, asi čtyřicetiletý muž. Vysoký a štíhlý, tmavé vlasy, velké modré oči, na tváři úsměv. Líbil se jí. Usmála se taky:
„To budete hodný,“ přikývla. Tak pohledného muže už dávno neviděla. Rozbušilo se jí srdce. Vzpomněla si na Mirka, který byl také usměvavý. Bohužel ale jen do chvíle, kdy zjistil a pochopil, že ten vozík, co na něm ona sedí tu bude s nimi už napořád. To byl konec úsměvů a začátek lhaní. Dlouho ji to bolelo. Raději se rychle vrátila ze vzpomínek zpět do reality, podala mladému muži sáček s pečivem se slovy: „Kdybyste mi to dal do té bílé tašky za vozíkem.“
Číst dál….