„Kurňa!“ Zanadával Ríša nahlas. „Cigareta!“
Vlaďka bleskurychle zareagovala a sáhla řidičovi mezi nohy.
„Á!“ To nebyl ani výkřik bolesti, ani rozkoše, pouze překvapení. Toto mladík nečekal. Snil o tom už dlouho, to ano, ale v této situaci a bez předehry to teda nečekal.
Saša přijel se svým invalidním vozíkem blíž k Mirce. Seděla sama na kraji lavičky a dívala se přímo na něho. Zkusil to. Položil svoji ruku na její a zahleděl se do té nekonečné hlubiny jejich očí:
„Máš nádherné oči – modré jako letní obloha za slunečného dne. Stejně tak jasné a krásné.“
Táňa mlčela. Věděla, že Dušan má pravdu, ale nechtěla to přiznat a ani se o tom bavit.
„Ty si myslíš, že je to normální, když tě ten tvůj drahý drží doma a nedovolí ti nikam jít?“
„Ale on mě doma nedrží,“ bránila ho Táňa. „On si pouze přeje, abych tam byla s ním. Nedrží mě násilím. Zkrátka si to přeje, a to je přece rozdíl!“
„Můžu si přisednout?“
Dáša pouze přikývla. Sluníčko ji krásně prohřívalo celé tělo, myšlenkami bloudila někde úplně jinde a nemínila se nechat rušit.
„Jsem doktor Hajdu.“
Ze slušnosti pootevřela jedno oko a pohlédla na mladého muže. Nijak ji nezaujal, tak oko zase zavřela a pokračovala ve snění.
„Rád bych vám pomohl.“
„Děkuji, nic nepotřebuji“, prohodila jen tak a považovala tím rozhovor za ukončený.
„Ale potřebujete. Vím o vás víc, než si myslíte.“
Chvíli přemýšlela, pak ale uznala, že to už za otevření obou očí stojí. „Odkud?“, zeptala se spíš ze slušnosti než ze skutečného zájmu.
Mladý muž mávl rukou: „To teď není důležité. Důležité je, že jsem vás vůbec našel.“
Po krátké odmlce pokračoval: „Věděl jsem, že sem přijdete. Čekal jsem tady na vás.“
Dáša se narovnala, nasadila si sluneční brýle a zeptala se: „Jak jste to mohl vědět? Od koho?“
Opět mávl rukou: „To přece není vůbec podstatné. Podstatné je, že vám chci pomoct, nemyslíte? A vím jak.“
Milka udělala přesně to, co každou první středu v měsíci. Poumývala se, navoněla, na sebe si dala pouze lehký župánek, nedbale převázaný a čekala. Když se ozval domovní zvonek, otevřela dveře a… tentokrát málem spadla z vozíku. Tak krásného a mladého muže opravdu nečekala.
Začátkem zimy mi můj přítel přinesl malou, asi deci a půl lahvičku:
„Vím, jak jsi pořád šíleně zmrzlá. Je to nastrouhaný zázvor zalitý slivovicí. Hodně silný, buď víc než opatrná. Ale až někdy zmrzneš na kost, a já tě nebudu moci rozmrazit, zachrání tě.“
Odložila jsem skleničku na poličku, kde na ni sedal prach, protože můj přítel byl vždy po ruce.
Koncem zimy jsem byla s pejskem venku dost dlouho, protože snědl kosti a ty ne, a ne vyjít z něho ven.
„Kurňa!“ Zanadával Ríša nahlas. „Cigareta!“
Vlaďka bleskurychle zareagovala a sáhla řidičovi mezi nohy.
„Á!“ To nebyl ani výkřik bolesti, ani rozkoše, pouze překvapení. Toto mladík nečekal. Snil o tom už dlouho, to ano, ale v této situaci a bez předehry to teda nečekal.
Saša přijel se svým invalidním vozíkem blíž k Mirce. Seděla sama na kraji lavičky a dívala se přímo na něho. Zkusil to. Položil svoji ruku na její a zahleděl se do té nekonečné hlubiny jejich očí:
„Máš nádherné oči – modré jako letní obloha za slunečného dne. Stejně tak jasné a krásné.“
Táňa mlčela. Věděla, že Dušan má pravdu, ale nechtěla to přiznat a ani se o tom bavit.
„Ty si myslíš, že je to normální, když tě ten tvůj drahý drží doma a nedovolí ti nikam jít?“
„Ale on mě doma nedrží,“ bránila ho Táňa. „On si pouze přeje, abych tam byla s ním. Nedrží mě násilím. Zkrátka si to přeje, a to je přece rozdíl!“
„Můžu si přisednout?“
Dáša pouze přikývla. Sluníčko ji krásně prohřívalo celé tělo, myšlenkami bloudila někde úplně jinde a nemínila se nechat rušit.
„Jsem doktor Hajdu.“
Ze slušnosti pootevřela jedno oko a pohlédla na mladého muže. Nijak ji nezaujal, tak oko zase zavřela a pokračovala ve snění.
„Rád bych vám pomohl.“
„Děkuji, nic nepotřebuji“, prohodila jen tak a považovala tím rozhovor za ukončený.
„Ale potřebujete. Vím o vás víc, než si myslíte.“
Chvíli přemýšlela, pak ale uznala, že to už za otevření obou očí stojí. „Odkud?“, zeptala se spíš ze slušnosti než ze skutečného zájmu.
Mladý muž mávl rukou: „To teď není důležité. Důležité je, že jsem vás vůbec našel.“
Po krátké odmlce pokračoval: „Věděl jsem, že sem přijdete. Čekal jsem tady na vás.“
Dáša se narovnala, nasadila si sluneční brýle a zeptala se: „Jak jste to mohl vědět? Od koho?“
Opět mávl rukou: „To přece není vůbec podstatné. Podstatné je, že vám chci pomoct, nemyslíte? A vím jak.“
Milka udělala přesně to, co každou první středu v měsíci. Poumývala se, navoněla, na sebe si dala pouze lehký župánek, nedbale převázaný a čekala. Když se ozval domovní zvonek, otevřela dveře a… tentokrát málem spadla z vozíku. Tak krásného a mladého muže opravdu nečekala.
Začátkem zimy mi můj přítel přinesl malou, asi deci a půl lahvičku:
„Vím, jak jsi pořád šíleně zmrzlá. Je to nastrouhaný zázvor zalitý slivovicí. Hodně silný, buď víc než opatrná. Ale až někdy zmrzneš na kost, a já tě nebudu moci rozmrazit, zachrání tě.“
Odložila jsem skleničku na poličku, kde na ni sedal prach, protože můj přítel byl vždy po ruce.
Koncem zimy jsem byla s pejskem venku dost dlouho, protože snědl kosti a ty ne, a ne vyjít z něho ven.
