„Mami, zamiloval jsem se.!“ Řekl syn ihned po svém návratu domů.
Matka zvedla hlavu od sporáku a celá se rozzářila: „Konečně!“
„Rozhodl jsem se. Budu se ženit.“
„Výborně! Ani nevíš, jakou radost jsi mi udělal. Ale co tak najednou? Musíš?“
Číst dál….
„Proč se pořád tak mračíte, Radku?“
Mladík zvedl hlavu a nechápavě se zahleděl do krásných velkých očí před sebou. Na vysvětlenou nakonec přece dodal pár slov:
„Vy byste se taky mračila, sestři, kdybyste zůstala na vozíku.“
„Ale, Radku, nejste přece ani první, a obávám se, že ani poslední. Rozhlédněte se kolem.“ Sestřička ukázala rukou po ostatních lidech všeho věku, kteří trávili svůj čas v rehabilitačním ústavu na invalidním vozíku. „Oni se nemračí, oni žijí! A taky sedí na vozíku. Někteří jsou ve vašem věku, někteří dokonce ještě mladší.“
Radek si vzdychl: „Já vím.“
Číst dál….
Michal zazvonil a čekal. Představoval si, že Hanka otevře dveře s kloboučkem na hlavě, slunečními brýlemi na nose, vedle dveří bude stát sbalená cestovní taška a kabelka, on to vše naloží do auta, poté naloží Hanku, její vozík a vyrazí za partou na sraz …
Hanka mu sice otevřela, ale ještě neoblečená, jenom v lehkém, průhledném župánku, čímž mu vyrazila dech a on se nezmohl ani na pozdrav. Oči mu lezly z důlků při tom pohledu. Lehký župánek na miniaturním spodním prádle … jak rád by to z ní okamžitě strhal …
Hned jak Viki poprvé spatřila Liborovy krásné oči, začala se v nich topit. A topila se v nich rychle a ráda. Byly bleděmodré jako letní obloha za krásného slunečného dne, velké jako oceán, olemované hustými, dlouhými řasami. Černými jako ta nejčernější noc. Tak krásné oči u chlapa ještě neviděla.
„Jsem Libor.“
Přijala podávanou ruku. Byla příjemně teplá a suchá. Zaujaly ji jeho dlouhé štíhlé prsty zakončené čistými upravenými nehty. Velice příjemné ruce.
Táňa se zahleděla na Emu. Na kuráž vypila sklenku koňaku a zeptala se na to, co ji už delší dobu trápilo:
„Taky si myslíš, že na velikosti nezáleží?“
Ema se zarazila. Nechápala, na co se jí kamarádka ptá: „Jaké? Čeho? Kdy? Myslíš vozíku? Nebo čeho?“ Nechápala.
Táňa zavrtěla hlavou a sklopila oči: „No… toho…jak mají chlapi.“ Vykoktala ze sebe celá červená, ale trápilo ji to už dlouho a až teď našla odvahu se na to přítelkyně zeptat.
Ema se zasmála: „Ty myslíš penisu? Tak mluv normálně. Jsme přece už hezkých pár let dospělé.“ Na chvíli se zamyslela: „Proč se ptáš?“ Nečekala ale na odpověď a pokračovala: „To víš, že záleží. A sakra záleží.“
„Ahoj Hani, pojď na kafe,“ zahalekala Danka na přítelkyni.
Ta jen zalapala po dechu: „Promiň, nemůžu, spěchám. Ke kadeřnici“ a už byla pryč.
Po týdnu:
Hanka jen opět mávla ve spěchu rukou: „Promiň, nestíhám. Musím si jít nechat udělat nové nehty.“
„A co zítra?“ Zajímala se Danka.
„To mám fitko.“
„Tak po něm,“ nedala se tentokrát jen tak odít.
„To už vůbec!“
„Ty máš chlapa!“ Vykřikla Danka.
Přítelkyně jen přikývla: „to víš, zafungovala chemie“ a byla pryč. Žádné vysvětlení, nic.
„Mami, zamiloval jsem se.!“ Řekl syn ihned po svém návratu domů.
Matka zvedla hlavu od sporáku a celá se rozzářila: „Konečně!“
„Rozhodl jsem se. Budu se ženit.“
„Výborně! Ani nevíš, jakou radost jsi mi udělal. Ale co tak najednou? Musíš?“
Číst dál…
„Proč se pořád tak mračíte, Radku?“
Mladík zvedl hlavu a nechápavě se zahleděl do krásných velkých očí před sebou. Na vysvětlenou nakonec přece dodal pár slov:
„Vy byste se taky mračila, sestři, kdybyste zůstala na vozíku.“
„Ale, Radku, nejste přece ani první, a obávám se, že ani poslední. Rozhlédněte se kolem.“ Sestřička ukázala rukou po ostatních lidech všeho věku, kteří trávili svůj čas v rehabilitačním ústavu na invalidním vozíku. „Oni se nemračí, oni žijí! A taky sedí na vozíku. Někteří jsou ve vašem věku, někteří dokonce ještě mladší.“
Radek si vzdychl: „Já vím.“
Číst dál…
Michal zazvonil a čekal. Představoval si, že Hanka otevře dveře s kloboučkem na hlavě, slunečními brýlemi na nose, vedle dveří bude stát sbalená cestovní taška a kabelka, on to vše naloží do auta, poté naloží Hanku, její vozík a vyrazí za partou na sraz …
Hanka mu sice otevřela, ale ještě neoblečená, jenom v lehkém, průhledném župánku, čímž mu vyrazila dech a on se nezmohl ani na pozdrav. Oči mu lezly z důlků při tom pohledu. Lehký župánek na miniaturním spodním prádle … jak rád by to z ní okamžitě strhal …
Hned jak Viki poprvé spatřila Liborovy krásné oči, začala se v nich topit. A topila se v nich rychle a ráda. Byly bleděmodré jako letní obloha za krásného slunečného dne, velké jako oceán, olemované hustými, dlouhými řasami. Černými jako ta nejčernější noc. Tak krásné oči u chlapa ještě neviděla.
„Jsem Libor.“
Přijala podávanou ruku. Byla příjemně teplá a suchá. Zaujaly ji jeho dlouhé štíhlé prsty zakončené čistými upravenými nehty. Velice příjemné ruce.
Táňa se zahleděla na Emu. Na kuráž vypila sklenku koňaku a zeptala se na to, co ji už delší dobu trápilo:
„Taky si myslíš, že na velikosti nezáleží?“
Ema se zarazila. Nechápala, na co se jí kamarádka ptá: „Jaké? Čeho? Kdy? Myslíš vozíku? Nebo čeho?“ Nechápala.
Táňa zavrtěla hlavou a sklopila oči: „No… toho…jak mají chlapi.“ Vykoktala ze sebe celá červená, ale trápilo ji to už dlouho a až teď našla odvahu se na to přítelkyně zeptat.
Ema se zasmála: „Ty myslíš penisu? Tak mluv normálně. Jsme přece už hezkých pár let dospělé.“ Na chvíli se zamyslela: „Proč se ptáš?“ Nečekala ale na odpověď a pokračovala: „To víš, že záleží. A sakra záleží.“
„Ahoj Hani, pojď na kafe,“ zahalekala Danka na přítelkyni.
Ta jen zalapala po dechu: „Promiň, nemůžu, spěchám. Ke kadeřnici“ a už byla pryč.
Po týdnu:
Hanka jen opět mávla ve spěchu rukou: „Promiň, nestíhám. Musím si jít nechat udělat nové nehty.“
„A co zítra?“ Zajímala se Danka.
„To mám fitko.“
„Tak po něm,“ nedala se tentokrát jen tak odít.
„To už vůbec!“
„Ty máš chlapa!“ Vykřikla Danka.
Přítelkyně jen přikývla: „to víš, zafungovala chemie“ a byla pryč. Žádné vysvětlení, nic.