Hned jak Viki poprvé spatřila Liborovy krásné oči, začala se v nich topit. A topila se v nich rychle a ráda. Byly bleděmodré jako letní obloha za krásného slunečného dne, velké jako oceán, olemované hustými, dlouhými řasami. Černými jako ta nejčernější noc. Tak krásné oči u chlapa ještě neviděla.
„Jsem Libor.“
Přijala podávanou ruku. Byla příjemně teplá a suchá. Zaujaly ji jeho dlouhé štíhlé prsty zakončené čistými upravenými nehty. Velice příjemné ruce.
Táňa se zahleděla na Emu. Na kuráž vypila sklenku koňaku a zeptala se na to, co ji už delší dobu trápilo:
„Taky si myslíš, že na velikosti nezáleží?“
Ema se zarazila. Nechápala, na co se jí kamarádka ptá: „Jaké? Čeho? Kdy? Myslíš vozíku? Nebo čeho?“ Nechápala.
Táňa zavrtěla hlavou a sklopila oči: „No… toho…jak mají chlapi.“ Vykoktala ze sebe celá červená, ale trápilo ji to už dlouho a až teď našla odvahu se na to přítelkyně zeptat.
Ema se zasmála: „Ty myslíš penisu? Tak mluv normálně. Jsme přece už hezkých pár let dospělé.“ Na chvíli se zamyslela: „Proč se ptáš?“ Nečekala ale na odpověď a pokračovala: „To víš, že záleží. A sakra záleží.“
„Ahoj Hani, pojď na kafe,“ zahalekala Danka na přítelkyni.
Ta jen zalapala po dechu: „Promiň, nemůžu, spěchám. Ke kadeřnici“ a už byla pryč.
Po týdnu:
Hanka jen opět mávla ve spěchu rukou: „Promiň, nestíhám. Musím si jít nechat udělat nové nehty.“
„A co zítra?“ Zajímala se Danka.
„To mám fitko.“
„Tak po něm,“ nedala se tentokrát jen tak odít.
„To už vůbec!“
„Ty máš chlapa!“ Vykřikla Danka.
Přítelkyně jen přikývla: „to víš, zafungovala chemie“ a byla pryč. Žádné vysvětlení, nic.
Sabina se už po několikáté převalila z boku na bok. Myslela si, že když změní polohu, pak snad usne. Opak byl ale pravdou – byla čím dál tím méně ospalá, čím dál, tím víc se ji ale chtělo dělat cokoliv jiného, jen ne spát.
Po chvíli to vzdala. Toto léto bylo mimořádně teplé. I když si nebyla tak stoprocentně jistá, jestli na tom, že nemůže spát, má hlavní podíl to horko.
Přesedla teda z postele na svůj invalidní vozík a zajela na druhou stranu postele, k manželovi. Spokojeně odfukoval. Pohladila ho po tváři, prsty mu vjela do vlasů a tiše zašeptala:
„Zdeňku, Zdeněčku.“
Nic. Naklonila se teda nad něho a něžně, jemně ho kousla do ouška. „Zdeněčku!“
Číst dál….
„To snad nemyslíš vážně, tati!“ Mladý muž vyskočil ze židle a zahleděl se ven oknem. Krev mu tepala ve spáncích.
„To nemůže být pravda! To je snad hloupý vtip!“ Zarazil se a otočil se zpět k otci. „Že je to vtip? Řekni, tati, že je to vtip.“
„Co ti na tom vadí, synu?“ Ohradil se starý muž. „ To, že tvoje budoucí matka bude mladší než tvoje žena?“ Ivan se na chvíli odmlčel, pak se nad tou představou s chutí zasmál:
„Akorát děti v tom budou mít trochu zmatek – babička mladší než matka…“
Číst dál….
Neurologické oddělení je jedno z nejstarších v naší nemocnici a tak i vypadá – veliké pokoje pro 6 – 8 lidí. Já se dostala na osmi lůžkový, kde vládla opravdu “všehochuť“ – já na vozíku, pacientky s berlemi, s hůlkou, chodící.
Nejmladší pacientce bylo tři a dvacet, nejstarší přes osmdesát. Divili byste se, ale může to fungovat a dokonce může být i legrace.
Číst dál….
Hned jak Viki poprvé spatřila Liborovy krásné oči, začala se v nich topit. A topila se v nich rychle a ráda. Byly bleděmodré jako letní obloha za krásného slunečného dne, velké jako oceán, olemované hustými, dlouhými řasami. Černými jako ta nejčernější noc. Tak krásné oči u chlapa ještě neviděla.
„Jsem Libor.“
Přijala podávanou ruku. Byla příjemně teplá a suchá. Zaujaly ji jeho dlouhé štíhlé prsty zakončené čistými upravenými nehty. Velice příjemné ruce.
Táňa se zahleděla na Emu. Na kuráž vypila sklenku koňaku a zeptala se na to, co ji už delší dobu trápilo:
„Taky si myslíš, že na velikosti nezáleží?“
Ema se zarazila. Nechápala, na co se jí kamarádka ptá: „Jaké? Čeho? Kdy? Myslíš vozíku? Nebo čeho?“ Nechápala.
Táňa zavrtěla hlavou a sklopila oči: „No… toho…jak mají chlapi.“ Vykoktala ze sebe celá červená, ale trápilo ji to už dlouho a až teď našla odvahu se na to přítelkyně zeptat.
Ema se zasmála: „Ty myslíš penisu? Tak mluv normálně. Jsme přece už hezkých pár let dospělé.“ Na chvíli se zamyslela: „Proč se ptáš?“ Nečekala ale na odpověď a pokračovala: „To víš, že záleží. A sakra záleží.“
„Ahoj Hani, pojď na kafe,“ zahalekala Danka na přítelkyni.
Ta jen zalapala po dechu: „Promiň, nemůžu, spěchám. Ke kadeřnici“ a už byla pryč.
Po týdnu:
Hanka jen opět mávla ve spěchu rukou: „Promiň, nestíhám. Musím si jít nechat udělat nové nehty.“
„A co zítra?“ Zajímala se Danka.
„To mám fitko.“
„Tak po něm,“ nedala se tentokrát jen tak odít.
„To už vůbec!“
„Ty máš chlapa!“ Vykřikla Danka.
Přítelkyně jen přikývla: „to víš, zafungovala chemie“ a byla pryč. Žádné vysvětlení, nic.
Sabina se už po několikáté převalila z boku na bok. Myslela si, že když změní polohu, pak snad usne. Opak byl ale pravdou – byla čím dál tím méně ospalá, čím dál, tím víc se ji ale chtělo dělat cokoliv jiného, jen ne spát.
Po chvíli to vzdala. Toto léto bylo mimořádně teplé. I když si nebyla tak stoprocentně jistá, jestli na tom, že nemůže spát, má hlavní podíl to horko.
Přesedla teda z postele na svůj invalidní vozík a zajela na druhou stranu postele, k manželovi. Spokojeně odfukoval. Pohladila ho po tváři, prsty mu vjela do vlasů a tiše zašeptala:
„Zdeňku, Zdeněčku.“
Nic. Naklonila se teda nad něho a něžně, jemně ho kousla do ouška. „Zdeněčku!“
Číst dál…
„To snad nemyslíš vážně, tati!“ Mladý muž vyskočil ze židle a zahleděl se ven oknem. Krev mu tepala ve spáncích.
„To nemůže být pravda! To je snad hloupý vtip!“ Zarazil se a otočil se zpět k otci. „Že je to vtip? Řekni, tati, že je to vtip.“
„Co ti na tom vadí, synu?“ Ohradil se starý muž. „ To, že tvoje budoucí matka bude mladší než tvoje žena?“ Ivan se na chvíli odmlčel, pak se nad tou představou s chutí zasmál:
„Akorát děti v tom budou mít trochu zmatek – babička mladší než matka…“
Číst dál…
Neurologické oddělení je jedno z nejstarších v naší nemocnici a tak i vypadá – veliké pokoje pro 6 – 8 lidí. Já se dostala na osmi lůžkový, kde vládla opravdu “všehochuť“ – já na vozíku, pacientky s berlemi, s hůlkou, chodící.
Nejmladší pacientce bylo tři a dvacet, nejstarší přes osmdesát. Divili byste se, ale může to fungovat a dokonce může být i legrace.
Číst dál…
