Táňa mlčela. Věděla, že Dušan má pravdu, ale nechtěla to přiznat a ani se o tom bavit.
„Ty si myslíš, že je to normální, když tě ten tvůj drahý drží doma a nedovolí ti nikam jít?“
„Ale on mě doma nedrží,“ bránila ho Táňa. „On si pouze přeje, abych tam byla s ním. Nedrží mě násilím. Zkrátka si to přeje, a to je přece rozdíl!“
Číst dál….
Milka udělala přesně to, co každou první středu v měsíci. Poumývala se, navoněla, na sebe si dala pouze lehký župánek, nedbale převázaný a čekala. Když se ozval domovní zvonek, otevřela dveře a… tentokrát málem spadla z vozíku. Tak krásného a mladého muže opravdu nečekala.
Číst dál….
Když se Mirek vrátil ze služební cesty, Danka se mu vrhla do náruče a pevně ho objala. Byl zaskočen, jejich manželství teď, po dvaceti letech, už nebylo tak vášnivé jako kdysi. A takovéto vítání už si ani nepamatoval. Ale mile ho to překvapilo, než si uvědomil, že za tím bude něco víc.
Číst dál….
„Mami, zamiloval jsem se.!“ Řekl syn ihned po svém návratu domů.
Matka zvedla hlavu od sporáku a celá se rozzářila: „Konečně!“
„Rozhodl jsem se. Budu se ženit.“
„Výborně! Ani nevíš, jakou radost jsi mi udělal. Ale co tak najednou? Musíš?“
Číst dál….
„Proč se pořád tak mračíte, Radku?“
Mladík zvedl hlavu a nechápavě se zahleděl do krásných velkých očí před sebou. Na vysvětlenou nakonec přece dodal pár slov:
„Vy byste se taky mračila, sestři, kdybyste zůstala na vozíku.“
„Ale, Radku, nejste přece ani první, a obávám se, že ani poslední. Rozhlédněte se kolem.“ Sestřička ukázala rukou po ostatních lidech všeho věku, kteří trávili svůj čas v rehabilitačním ústavu na invalidním vozíku. „Oni se nemračí, oni žijí! A taky sedí na vozíku. Někteří jsou ve vašem věku, někteří dokonce ještě mladší.“
Radek si vzdychl: „Já vím.“
Číst dál….
Po zvuku ticho, po dni noc, z ticha se blíží a dává žít, že tmy se probouzí a dává vědět
Zrána se ještě ptá, co budeš dělat,
Děti vezmou je na světlo, dary, aby mohly se smát, a nebo plakat, poznat a být v harmonii, jak hořící rej.
Číst dál….
Táňa mlčela. Věděla, že Dušan má pravdu, ale nechtěla to přiznat a ani se o tom bavit.
„Ty si myslíš, že je to normální, když tě ten tvůj drahý drží doma a nedovolí ti nikam jít?“
„Ale on mě doma nedrží,“ bránila ho Táňa. „On si pouze přeje, abych tam byla s ním. Nedrží mě násilím. Zkrátka si to přeje, a to je přece rozdíl!“
Číst dál…
Milka udělala přesně to, co každou první středu v měsíci. Poumývala se, navoněla, na sebe si dala pouze lehký župánek, nedbale převázaný a čekala. Když se ozval domovní zvonek, otevřela dveře a… tentokrát málem spadla z vozíku. Tak krásného a mladého muže opravdu nečekala.
Číst dál…
Když se Mirek vrátil ze služební cesty, Danka se mu vrhla do náruče a pevně ho objala. Byl zaskočen, jejich manželství teď, po dvaceti letech, už nebylo tak vášnivé jako kdysi. A takovéto vítání už si ani nepamatoval. Ale mile ho to překvapilo, než si uvědomil, že za tím bude něco víc.
Číst dál…
„Mami, zamiloval jsem se.!“ Řekl syn ihned po svém návratu domů.
Matka zvedla hlavu od sporáku a celá se rozzářila: „Konečně!“
„Rozhodl jsem se. Budu se ženit.“
„Výborně! Ani nevíš, jakou radost jsi mi udělal. Ale co tak najednou? Musíš?“
Číst dál…
„Proč se pořád tak mračíte, Radku?“
Mladík zvedl hlavu a nechápavě se zahleděl do krásných velkých očí před sebou. Na vysvětlenou nakonec přece dodal pár slov:
„Vy byste se taky mračila, sestři, kdybyste zůstala na vozíku.“
„Ale, Radku, nejste přece ani první, a obávám se, že ani poslední. Rozhlédněte se kolem.“ Sestřička ukázala rukou po ostatních lidech všeho věku, kteří trávili svůj čas v rehabilitačním ústavu na invalidním vozíku. „Oni se nemračí, oni žijí! A taky sedí na vozíku. Někteří jsou ve vašem věku, někteří dokonce ještě mladší.“
Radek si vzdychl: „Já vím.“
Číst dál…
Po zvuku ticho, po dni noc, z ticha se blíží a dává žít, že tmy se probouzí a dává vědět
Zrána se ještě ptá, co budeš dělat,
Děti vezmou je na světlo, dary, aby mohly se smát, a nebo plakat, poznat a být v harmonii, jak hořící rej.
Číst dál…