Slunce, které svítilo do haly přes otevřené dveře a přinášelo tam kus léta, náhle něco zastínilo. Markéta zvědavě zvedla oči od rozečtené knihy. Milovala slunce a neměla ráda, když jí ho někdo, nebo něco, zastiňovalo Ve dveřích stál mladý muž, nebo spíš mladý obr. Něco přes dva metry a asi sto padesát kilo živé váhy. Usmála se. Měla slabost pro veliké chlapy.
Číst dál….
Maska z ledu srostla ti s obličejem.
Řekni si jí o útěchu.
Vyprávěj jí o veškerých snech bez hnízd,
o rtech směřujících do ztracena
Maska ti srostla i s očima,
Neuvidíš mě, nevíš, kolik toho nesu
Sněženky, trní růže a zahradu, kde schovávám tolik nových očí, tolik cest potažených kůží, tolik příběhů, které neuslyšíš.
Dala bych ti trny – nech se vést
Dala bych ti okvětní lístky – nech se plakat
Dala bych ti ohniště,
nová hnízda.
Zahrada v únoru nespí
a já ti nesmím položit ruce na tváře.
protiklady se přitahují,
ale bolí
neprobudím tě
pro tebe život je nemoc
a pro mě je nemoc chybění
nepojmeš mě,
a tak doufám, že oči
mají více místností
hranice mezi prázdnem a hlubinami
je tenká
Číst dál….
zpod modřin,
naražených kostí
prosvítám
nejde zavřit oči
a hltám nové ráno
Číst dál….
Sedíme ve tmě u ohně
a hvězdy nám padají do dlaní.
Kreslím jimi po zemi, která se rozsvěcí.
Najednou vidím, máš je i v očích.
A v těch mých žhnou plameny.
…
Okna utěsnily žaluzie
barvy mléka, z části průhledné, tekuté sny
„zavřu se zde a vše bude jinak“
byt zvětralý osamělostí, podlahy
do kterých smutek vyhloubil díry
žaluzie se přiškvařily ke sklu
iluze otevřely žíly a vpustily do všech místností jaro,
rozestlaly a prostřely stůl,
— na něm všechna okna skříní, oči topení
čekají
Číst dál….
Slunce, které svítilo do haly přes otevřené dveře a přinášelo tam kus léta, náhle něco zastínilo. Markéta zvědavě zvedla oči od rozečtené knihy. Milovala slunce a neměla ráda, když jí ho někdo, nebo něco, zastiňovalo Ve dveřích stál mladý muž, nebo spíš mladý obr. Něco přes dva metry a asi sto padesát kilo živé váhy. Usmála se. Měla slabost pro veliké chlapy.
Číst dál…
Maska z ledu srostla ti s obličejem.
Řekni si jí o útěchu.
Vyprávěj jí o veškerých snech bez hnízd,
o rtech směřujících do ztracena
Maska ti srostla i s očima,
Neuvidíš mě, nevíš, kolik toho nesu
Sněženky, trní růže a zahradu, kde schovávám tolik nových očí, tolik cest potažených kůží, tolik příběhů, které neuslyšíš.
Dala bych ti trny – nech se vést
Dala bych ti okvětní lístky – nech se plakat
Dala bych ti ohniště,
nová hnízda.
Zahrada v únoru nespí
a já ti nesmím položit ruce na tváře.
protiklady se přitahují,
ale bolí
neprobudím tě
pro tebe život je nemoc
a pro mě je nemoc chybění
nepojmeš mě,
a tak doufám, že oči
mají více místností
hranice mezi prázdnem a hlubinami
je tenká
Číst dál…
zpod modřin,
naražených kostí
prosvítám
nejde zavřit oči
a hltám nové ráno
Číst dál…
Sedíme ve tmě u ohně
a hvězdy nám padají do dlaní.
Kreslím jimi po zemi, která se rozsvěcí.
Najednou vidím, máš je i v očích.
A v těch mých žhnou plameny.
…
Okna utěsnily žaluzie
barvy mléka, z části průhledné, tekuté sny
„zavřu se zde a vše bude jinak“
byt zvětralý osamělostí, podlahy
do kterých smutek vyhloubil díry
žaluzie se přiškvařily ke sklu
iluze otevřely žíly a vpustily do všech místností jaro,
rozestlaly a prostřely stůl,
— na něm všechna okna skříní, oči topení
čekají
Číst dál…