I ležák (člověk, který pro svůj tělesný handicap je odkázán na život na posteli) má právo na intimitu, na lásku, na erotiku, na sex, horší je to ovšem s realizací těchto jeho potřeb.
Pokračování filmu „Miluj mě, pokud to dokážeš“ s názvem „Chci tě, pokud to dokážeš“ to vše názorně popisuje a ukazuje.
Číst dál….
„Mirku, co je to rések?“
Chvíli se na ni nechápavě díval.
„Ivan o mě řekl, že jsem rések.“
Usmál se. Miloval její cizí přízvuk a komolení českých slov.
Číst dál….
„Potřebuji ženskou,“ povzdechl si jednoho dne Mirek.
„Už mi je sedmnáct a pořád nic.“ Poté se na chvíli zamyslel: „No jo, ale jak se vlastně seznamují vozíčkáři?“ Chvíli přemýšlel, ale když ho ani po deseti minutách nic nenapadlo, rozhodl se jít pro rady ke zkušenějším.
Zajel do blízké restaurace, kam si každé odpoledne zajel Jarek na „společenskou konverzaci“, jak říkával. Fakt byl ten, že seděl v koutě, popíjel své „pivo na trávení“ a četl noviny, které tu byly k dispozici.
Číst dál….
V tomto příběhu jsem sice hlavní roli nehrála, ale celý se odehrával před mýma očima.
Jednou tam také přijali devadesátiletou babičku. Její šedesátileté dceři řekli, že tam s ní být nemusí, že ony, sestry, jsou studované a tudíž si s ní hravě poradí. Neporadily – babičku nemohly donutit vstát z postele, zarytě odmítala se umýt, převlíknout a nemocniční stravu, to už vůbec do ní nedostaly.
Číst dál….
Dana si poposedla na svém invalidním vozíku a se zalíbením se zahleděla na postavu mladého muže uprostřed tanečního parketu. Úzké černé kalhoty, lesklá červená košile do pasu, široký černý pás … perfektní taneční kostým. Neměl chybu. Ani ten kostým, ani ten chlap.
„Otoč se!“ hypnotizovala ho pohledem. Jeho kulatý, malý zadeček, jaký mají pouze profesionální tanečníci, ji neskutečně dráždil. Byl úžasný! Polkla. Tanečník se otočil a pohledem bloudil po sálu. Ty jeho uhrančivé černé oči ji dráždily možná ještě víc. Jejich pohledy se setkaly. Přestala dýchat. „Teď, nebo nikdy!“ Řekla si a jako ve snu k němu natáhla obě ruce. Čekala, že udělá čelem vzad, že se zalekne jejího invalidního vozíku. Ne! Zahleděl se jí hluboko do očí. Možná čekal, že ona oči sklopí, nebo že stáhne ruce zpět. Vydržela. Ruce natažené k němu, se topila v jeho očích. Byla jako zhypnotizovaná.
Číst dál….
Klára vždy tvrdila, že sex a různé milostné hrátky k ní patří, že je nutně potřebuje k životu, že jsou nedílnou součástí jejího života a že si život bez nich neumí a ani nechce představit.
Nikdy neměla víc partnerů najednou, ani je nestřídala, jako ponožky. To ne. Ale pokaždé hledala partnera, který byl stejně náruživý a který by tyhle její potřeby vždy plně uspokojil. Jakmile ho našla, byla s ním, byla mu věrná a byla šťastná.
Nic na tom nezměnil ani úraz, který ji upoutal na invalidní vozík. I když v této životní etapě už hledání správného partnera nebylo až tak jednoduché, jako v době, když byla zdravá, ale ani to ji neodradilo. Byla pořád ještě mladá, dost hezká, veselá, společenská, takže ani teď to až tak velký problém nebyl.
Číst dál….
I ležák (člověk, který pro svůj tělesný handicap je odkázán na život na posteli) má právo na intimitu, na lásku, na erotiku, na sex, horší je to ovšem s realizací těchto jeho potřeb.
Pokračování filmu „Miluj mě, pokud to dokážeš“ s názvem „Chci tě, pokud to dokážeš“ to vše názorně popisuje a ukazuje.
Číst dál…
„Mirku, co je to rések?“
Chvíli se na ni nechápavě díval.
„Ivan o mě řekl, že jsem rések.“
Usmál se. Miloval její cizí přízvuk a komolení českých slov.
Číst dál…
„Potřebuji ženskou,“ povzdechl si jednoho dne Mirek.
„Už mi je sedmnáct a pořád nic.“ Poté se na chvíli zamyslel: „No jo, ale jak se vlastně seznamují vozíčkáři?“ Chvíli přemýšlel, ale když ho ani po deseti minutách nic nenapadlo, rozhodl se jít pro rady ke zkušenějším.
Zajel do blízké restaurace, kam si každé odpoledne zajel Jarek na „společenskou konverzaci“, jak říkával. Fakt byl ten, že seděl v koutě, popíjel své „pivo na trávení“ a četl noviny, které tu byly k dispozici.
Číst dál…
V tomto příběhu jsem sice hlavní roli nehrála, ale celý se odehrával před mýma očima.
Jednou tam také přijali devadesátiletou babičku. Její šedesátileté dceři řekli, že tam s ní být nemusí, že ony, sestry, jsou studované a tudíž si s ní hravě poradí. Neporadily – babičku nemohly donutit vstát z postele, zarytě odmítala se umýt, převlíknout a nemocniční stravu, to už vůbec do ní nedostaly.
Číst dál…
Dana si poposedla na svém invalidním vozíku a se zalíbením se zahleděla na postavu mladého muže uprostřed tanečního parketu. Úzké černé kalhoty, lesklá červená košile do pasu, široký černý pás … perfektní taneční kostým. Neměl chybu. Ani ten kostým, ani ten chlap.
„Otoč se!“ hypnotizovala ho pohledem. Jeho kulatý, malý zadeček, jaký mají pouze profesionální tanečníci, ji neskutečně dráždil. Byl úžasný! Polkla. Tanečník se otočil a pohledem bloudil po sálu. Ty jeho uhrančivé černé oči ji dráždily možná ještě víc. Jejich pohledy se setkaly. Přestala dýchat. „Teď, nebo nikdy!“ Řekla si a jako ve snu k němu natáhla obě ruce. Čekala, že udělá čelem vzad, že se zalekne jejího invalidního vozíku. Ne! Zahleděl se jí hluboko do očí. Možná čekal, že ona oči sklopí, nebo že stáhne ruce zpět. Vydržela. Ruce natažené k němu, se topila v jeho očích. Byla jako zhypnotizovaná.
Číst dál…
Klára vždy tvrdila, že sex a různé milostné hrátky k ní patří, že je nutně potřebuje k životu, že jsou nedílnou součástí jejího života a že si život bez nich neumí a ani nechce představit.
Nikdy neměla víc partnerů najednou, ani je nestřídala, jako ponožky. To ne. Ale pokaždé hledala partnera, který byl stejně náruživý a který by tyhle její potřeby vždy plně uspokojil. Jakmile ho našla, byla s ním, byla mu věrná a byla šťastná.
Nic na tom nezměnil ani úraz, který ji upoutal na invalidní vozík. I když v této životní etapě už hledání správného partnera nebylo až tak jednoduché, jako v době, když byla zdravá, ale ani to ji neodradilo. Byla pořád ještě mladá, dost hezká, veselá, společenská, takže ani teď to až tak velký problém nebyl.
Číst dál…
