Hena zašla až do rohu výtahu, aby se tam vlezlo ještě pár dalších lidí, kteří netrpělivě čekali a snažili se také dostat dovnitř. Vedle ní se natlačil asi stopadesátikilový chlap upocený a udýchaný, jako by právě doběhl maraton. Kdyby měl o padesát kilo méně, napadlo Henu, dalo by se tu aspoň dýchat. Muž si všiml Henina pohledu, usmál se a smyslně si olízl rty.
V té chvíli výtah zarachotil a zastavil se v půli cesty mezi druhým a třetím patrem.
„Zůstaňte v klidu“, řekl prostorově výrazný pán. „Vím jak naň, výtah se hned rozjede.“ Rozhlídl se kolem: „Jenom se musím trochu natlačit tady na slečnu.“ A poté ještě dodal: “Můžete se, prosím, předklonit, abych vás svým břichem neudusil?“
Jak řekl, tak udělal. Jeho tělo úplně obklopilo mladou dívku a natlačilo ji do rohu výtahu tak, že nemohla ani dýchat a neviděla ani kousek ničeho jiného než rozložitého, propoceného těla onoho pána.
„Slečno“, zahalekal na Henu. „Můžete se, prosím, maximálně, jak jen je to možné, předklonit, potřebuji se přes vás natáhnout blíž k ovladači! A taky si trochu lépe dát nohy.“ Jednu nohu postavil před Henu, aby ji úplně znemožnil pohyb vpřed, druhou nohu dal těsně za Henu, aby se nemohla ani pohnout. Z boku byla jeho velkým tělem natlačena na stěnu výtahu. Cítila jeho ostrý, silný pot a byla vcelku ráda, že se předkloní. Snad tam bude lépe.
Hena vydechla, předklonila se a svůj hrudníček přiblížila až ke kolenům. V té chvíli ucítila, jak jí prst tohoto pána vklouzl do kalhotek a zastavil se až u vchodu do její svatyně. Hena chtěla vykřiknout, ale stlačený hrudník jí to nedovolil. Chtěla se tedy trochu nadzvednout, narovnat a donutit prst opustit její království, ale pohyby jejího těla byly pochopeny špatně a prst zajel ještě hlouběji.
„Už to bude, slečno. Vydržte ještě chvilku“, ozvalo se nad ní. Nevěřila vlastním uším. Hlavně ale nevěřila tomu, co cítí – že jí někdo ve výtahu plném lidí strká ruku do kalhotek! A prst ještě dál. Opět se tomu chtěla vyhnout a opět byl její nepatrný pokus o pohyb pochopen přesně naopak a prst opět zajel hlouběji.
„Můžete se, prosím, slečno, ještě trošku prohnout v pase, abych to mohl všechno správně pomačkat?“
Nemohla křičet „Ne!“, nemohla se ani pohnout, byla tam zaklíněná a doufala, že je to všechno jenom hodně špatný sen. Z úvah ji vytrhlo jeho: „No já už jsem hotový, slečno.“ Výtah zahrkal, rozjel se, prst tak rychle jak do ní vklouzl, zase vyklouzl. Korpulentní pán se narovnal, chytl Henu pod pažemi a pomohl jí do vzpřímeného stoje. Prudce jí otočil hlavu k sobě, chytil ji zpocenou rukou za bradu, zahleděl se jí do očí a řekl: „Moc se omlouvám, ale potřeboval jsem se tam dostat. Musel jsem a jinak to nešlo.“
Hena si nebyla jistá, jestli mluví o výtahu a jeho opravě.
