Když Mirka uviděla v příchozí poště dopis od Romana, srdce se jí rozbušilo. Zatím to sice byl jenom kamarád, ale zatím.

„Kdo ví,“ usmála se, „možná časem. Zdá se být sympatický a pozorný. No uvidíme.“  Rychle otevřela dopis. Prosil ji o schůzku:

„Musím s Tebou mluvit. Osobně, ústně, prosím!“ Srdce se jí rozbušilo ještě víc. Co může být tak důležité, tak naléhavé? Byla zvědavá.

Souhlasila.

V daný den si důkladně umyla svůj invalidní vozík, pečlivě se namalovala, učesala, oblékla si šaty, o kterých věděla, že jí sluší a vše kriticky zkontrolovala v zrcadle. Byla spokojená a tak si objednala taxi a nechala se odvést na smluvenou schůzku, aby tam byla přesně. Neměla ráda, když se na ni čekalo.

I přesto Roman už čekal před cukrárnou, s velkou kyticí. Pomohl jí dovnitř, zavezl ji ke stolu a chvíli ji přemlouval, ať si dá nějaký zákusek, nebo aspoň zmrzlinu. Odmítla:

„Víš, že to nemusím, mně stačí kafe.“

„Ale dnes je výjimečný den,“ žadonil. „Nenech se přemlouvat, dej si něco.“ Naléhal dál.

„Proč se mám nutit do něčeho, co ani nemám moc ráda. Zvláště pokud je, jak říkáš výjimečný den. A zákusky doopravdy ráda nemám.“ Snažila se mu vysvětlit.

Usmál se: „Každá žena má přece ráda zákusky,“ trval na svém. Upravil si sako a důrazně zopakoval: „Každá! Ty jenom chceš být štíhlá.“

Zavrtěla hlavou: „Ale ne. Jsem výjimka. Zákusky prostě ráda nemám. Ani zmrzlinu.“ a dál trvala na svém. „Mně opravdu stačí ke štěstí jenom to kafe. To mám ráda.“ A po chvíli pokračovala: „Co tak strašně důležitého jsi mi chtěl říct?“

Roman se usmál od ucha k uchu, vypnul hruď a řekl: „Dnes je velký den – rozhodl jsem se! Já se k tobě přestěhuji.“

Zarazila se. Chvíli na něho nevěřícně hleděla. „Proč?“ Vypadlo z ní. Byla v šoku z toho, jak je drzý, nikdy mu ani slůvkem nic podobného nenabídla. Líbil se jí, to ano, dobře se s ním povídalo, ale zatím se k ničemu dál nedostali ani v náznacích, ani jeden z nich na to nespěchal. Proč taky? A najednou se hned chce k ní nastěhovat. Bylo to moc brzy a bez nabídky, nebo aspoň bez náznaků se jí to zdálo poněkud divné. Hodně divné.

„Proč?“ zopakoval po ní udiveně. „Jak ‚proč‘? Proto, že chci.“

Zalapala po dechu. To nečekala. A tato odpověď ji vůbec neuspokojila. Vlastně to ani odpověď nebyla.

„Jsi překvapená, že? Ale já se vážně chci o tebe starat.“ Chytil ji za ruku. „Mně vůbec nevadí, že jsi na vozíku.“

Nevěřila vlastním uším, nemohla uvěřit tomu, co z něho vypadlo! Zhluboka se nadechla.

„Já vím, nemůžeš tomu uvěřit, ale je to tak.“ Roman se zatvářil jako spasitel světa.

Mirka spíš nemohla uvěřit tomu, že něco takového mohl vůbec vypustit z úst. Nechápala, co to celé má znamenat. Byla v šoku z toho, jak strašně se v něm zklamala.

„Štěstím ani nemůžeš mluvit, viď?“ Sebevědomě se usmál, patřičně hrdý na svůj dobrý skutek, který chtěl právě udělat.

„Teda sebevědomí ti neschází,“ napadlo ji. „A drzost taky.“ Raději si ale myšlenky nechala jen pro sebe. Nechtěla mu říct něco ošklivého.

„Já vím,“ pokračoval, „že nosíš inkontinentní pleny, nevadí mi to. S tím nic nenaděláme, už jsem se na to informoval.“

Ale jí vadilo, že o tom začal mluvit. A že „se informoval“ – co se má co na ni informovat? Ještě k tomu o takových věcech! Hodně ji to vadilo. Zvedla ruku, aby ho zarazila. Chytil ji za ni:

„To se nedá nic dělat, stud už musí stranou,“ začal rozvíjet svoje představy o jejich společném životě. „Neboj, zvykneš si. Ze začátku se asi budeš stydět, ale to přejde. Budu tě nosit v náručí, vysvleču tě, umyji tě, přebalím…“

Dál ho už neposlouchala. Byla to úplně stejná slova, která před časem slýchala od Richarda: … budu se o tebe starat… budu tě na rukou nosit z vany… budu tě umývat… oblékat… budu … budu…  A kvůli tomu se rozešli. Copak se všichni zbláznili? Copak ona je malé děcko? Pouze sedí na invalidním vozíku a ano, občas potřebuje pomoc, ale ne vnucenou a za každou cenu. Copak to nikdo nechápe? Copak je nesvéprávná, aby všichni rozhodovali, co s ní budou dělat?

„Ty mě neposloucháš,“ vytrhl ji z úvah Roman.

„Ale poslouchám.“  Řekla tiše, ale myšlenkami byla jinde. Ani ho nechtěla poslouchat, nebo by se neovládla a vybuchla by. Už k tomu měla hodně blízko.

„Myslel jsem, že budeš štěstím bez sebe,“ řekl zklamaně. „Já ti tady nabízím, že se budu o tebe starat…“

„A co mám? Vyskakovat metr dvacet a tleskat ručičkama?“ – měla sto chutí říct, ale namísto toho se jen zhluboka nadechla, aby mu mohla skočit do řeči:

„Občas potřebuji v něčem pomoct, to ano, ale ne ve věcech, které sama zvládnu. A taková hygiena, výměna inkontinentních pomůcek, mezi ně, díky Bohu, patří,“ snažila se o vysvětlení ještě pořád mírně.

„Ale to už teď nemusíš dělat,“ teď skočil do řeči on ji. „Já tě budu převlíkat, umývat, přebalovat…“

„Bože, Romane!“ Už toho začínala mít dost. „Ty mě neposloucháš?! To zvládnu sama!“

„Ale já se chci o tebe starat! Já tě chci umývat, chci tě přebalovat…“

„Romane! Dost! Vzpamatuj se!“

Vstal: „Ty se vzpamatuj! Chtěl jsem ti obětovat celý svůj život. Chtěl jsem se o tebe starat! Ani mi nevadilo, že jsi na vozíku! Ale tobě slovo vděčnost asi nic neříká.“ Otočil se a odešel.

Mirka si vydechla: „Úchyl,“ ulevila si potichu. Ještě, že to z něho vylezlo teď a ne až později, až by… raději zanechala myšlenky typu co by, kdyby, zaplatila a odjela.