Mirka sebrala ze stolku hrnky od kávy a odnášela je do kuchyně.
Vítek okamžitě vstal z křesla: „Půjdu ti pomoct“ a vykročil směrem ke kuchyni.
„Ne!“ Řekla Danka rázně. „Sedni si! Musíme si promluvit.“ Tón jejího hlasu
ho překvapil. Nedovolil odpor.
„Dobře,“ souhlasil. „Co se děje? Potřebuješ něco?“ Zajímal se. Přece jen – Danka zůstala po úrazu na vozíku a občas potřebovala s něčím pomoct.
„Ano,“ přikývla. „Potřebuji, aby ses ke mně začal chovat normálně.“
Nechápal. Zvědavě se na ni podíval – čekal na vysvětlení.
„Chováš se ke mně jako k nesvéprávnému idiotovi.“ Řekla rázně.
Vítek se nadechl. Pohybem ruky ho ale zarazila: „Mlč! Myslíš, že jsem tak blbá, abych si myslela, že všechno, co děláš, děláš kvůli mně? Že pouze pomáháš chudákovi na vozíku? Nebo snad z nostalgie? Z lásky?“ Nadechla se, mávla rukou a potichu dodala: „Ta už přece mezi námi dávno není.“
„Ale,“ zkoušel jí skočit do řeči Vítek.
„Mlč! Nebo se fakt naštvu a bude konec!“
Seděl, hleděl na ni a čekal, co přijde. Bouře? Pláč? Křik? Netušil.
„Nesnáším, když ze mě děláte blbce! Hned na začátku jste mi měli říct co a jak!“
Otevřel ústa, že jí zkusí oponovat.
„Mlč! Neštvi mě! Nebo budu sprostá!“ Protáhla se na svém invalidním vozíku a pokračovala:
„Ty si myslíš, že já nevím, nebo snad ani netuším, že ty a Mirka…? A že to, že sem chodíš jenom proto, abys pomáhal chudákovi na vozíku, to, že je obyčejná kamufláž? To si fakt myslíš, že jsem tak blbá?“
Vítek ani nedutal. Hlavou se mu honilo milion myšlenek – co teď? Jak se má zachovat? Co má, nebo co nemá říct? Trvat i dál na svém a hrát tu hru tvrdošíjně dál? Tvrdit, že se nic nezměnilo a že ji i nadále miluje? Nebo má sklopit uši a vyjít s pravdou ven? Nevěděl, co by bylo lepší. Potřeboval by se poradit s Mirkou, jde přece o ni, o její pověst… Vstal teda a šel směrem ke kuchyni.
„Stůj!“ Zařvala Danka. „Sedni! Buď konečně aspoň jednou chlap a řekni mi pravdu!“
Zarazil se. Pak uznal, že to celé už asi nemá smysl. Otočil se teda, sedl si do křesla, zahleděl se do země a zakoktal:
„Tak jo. Promiň. Já…já…“ hledal slova. Nevěděl, co říct a jak, aby neranil už i tak životem těžce zkoušenou mladou ženu, která se ze dne na den ocitla na invalidním vozíku, navzdory svým snům, plánům, představám.
„Myslel jsem, že to půjde ty a já. I po tom úrazu. Chtěl jsem. Fakt jsem chtěl.“ Polkl a tiše dodal: „A pak se objevila Mirka…“ V duchu si oddechl, bylo to venku.
Vzduch v místnosti se vyčistil. Jenom na chvíli zavládlo trapné ticho.
