Jsou naše touhy skutečně naše? V rozvinutém, konzumně orientovaném kapitalismu, uprostřed každodenních atak cílené reklamy a totality vševědoucích algoritmů, tápajíce ve vnuceném narcismu sociálních sítí, si tuto otázku patrně pokládáme častěji, než kdy dříve. Současný filosof Slavoj Žižek, asi jediný zástupce této kdysi vysoce ceněné disciplíny, který vešel ve všeobecnou známost, to formuluje tvrdě. Mluví o lapenosti do všeobecných mechanismů touhy, vůči které jsme bezmocní – když se snažíme v zoufalství od tohoto vnějšího dunění obrátit dovnitř a najít tam něco ryzího a autentického, najdeme jen obrazy a představy, které do nás byly vloženy zvnějšku, jakýsi přelud, který se stal jádrem nás samých. Ač se nedomnívám, že je to s námi zas tak špatné, něco na tom je. Každopádně odtud je už jenom krůček k závěru, že i naše sexuální touhy, preference, identity, sebevnímání a způsoby, jakými o sexu vůbec mluvíme a zvědomujeme ho, jsou podmíněny mechanismy vládnoucí kultury a moci. Což přímo odporuje zaměření školených sexuologů, kteří se sveřepě pokouší celou tuto oblast plně zakotvit v biologii a (často vrozených) mozkových procesech.